Nechtěný dar pt. 3

30. Ty jsi udělala všechno správně (E)

 Netušil, co všechno má potlučené. Bolely ho žebra, pár kopanců schytal i do hlavy. Snažil se odpovídat na všechny položené otázky, ale soustředit se bylo složité. Myslel na Liu. Jestli je ještě taky někde v budově. Taky na děti. Jestli se to podělá, mohl by po dalším trestu zemřít. A v neposlední řadě na Antona. Kolikrát mu říkal, aby se do ničeho nepletl. A pak ji k němu přivedli a konečně bylo všechno zase trochu v pořádku. Lia se k Eliasovi rozběhla, přiklekla si k židli, na které se sotva držel, a objala ho. „Jsi můj hrdina," šeptala a zlíbala mu celou tvář. I Auri byl u toho. „Promiň, tati," sklopil zrak. „Kdybych Vás poslouchal..."

„Hlavní je, že toho člověka zadrželi," odpověděl Elias. „Co bude se mnou? Už to vědí?" zeptal se v obavách, když se ve dveřích objevil Anatoly a otevřel je dokořán: „Ty jsi volný. Tvoje výpověď se shodovala s Neninou. A je mi líto, že jsi mu nemohl dát pořádnou nakládačku."

„A ten hajzl?"

„Karabáč a zákaz přiblížení. Ale necháme si ho proklepnout. Zkusíme najít, co půjde. Přeci není možné, aby mohl je tak provádět všechno, co jsi mi popisoval."

„Mohl by jít sedět za to, co prováděl Neně?"

Antoly zakroutil hlavou: „Měl na to právo. Byl její manžel..."

„Žádné zanedbání péče o ni?"

„To by musela být ohrožená na životě..."

„A to si myslíš, že nebyla?"

„Uvidíme, co si bude myslet soudní porota. Nena se ho každopádně už nemusí bát..."

„Nena ne, ale co další dívky?"

„Udělám, co budu moct," řekl mu na to Anatoly. Byla to slabá útěcha za to, že se nechal přizabít.

Po cestě ven se ho Lia snažila podepírat, ale Elias se nenechal. „Musíš být opatrná..." řekl jí rozčíleně. V posledních dnech měl pocit, že by ji nejraději doma zamkl. Ale musel se držet, aby jí neublížil.

Venku na ně už čekal Anton s povozem a hned vítal Eliase svým: „Ty ale vypadáš, kluku."

A Elias s úšklebkem odvětil: „Bývám větší fešák, ale není to špatný."

„Pár zlomenejch žeber a není to špatný?"

„Jen naražených," odvětil Elias a nechal si od něj pomoci na povoz. Byl rád, že domů jede s Antonem a ne ve služební drožce. Objal Liu a po očku sledoval Auriho. Zase se tvářil jako jejich plachý chlapec, i když si s ním poslední dobou nevěděli rady. „Hlavně se tím moc netrap," usmál se na něj. „Není ti ještě ani deset. My za tebe neseme zodpovědnost."

Auri chvíli mlčel, než zašeptal: „Mám Vás rád."

„A my tebe, ty náš uličníku," pokusil se Elias přes opuchlé rty usmát.

Doma už si ho vzala do péče Iryna, zatímco Lia si od ní vzala holčičky. Namazala mu všechny rány a nakrmila ho, jako by už několik dnů nejedl.

„Já to zvládnu sám," ubezpečoval jí, ale ona na to rázně řekla: „Vyloučeno, synku. Jen se na sebe podívej."

Elias se neviděl, ale napadlo ho, že to asi není moc příjemný pohled. Pak odešla, ale brzy se zase otevřely dveře. Domníval se, že jde o Liu. Ale stála v nich Nena. V košili zabalená do deky.

„Jsi v pořádku?" zeptal se jí, protože ona mlčela.

Nena na to kývla přišla pár kroků blíž: „Zlobíte se na mě?"

Elias zakroutil hlavou: „Ty jsi udělala všechno správně. To my jsme tě měli hlídat."

„Jste moc milý," slabě se usmála. Podle zarudlých očí usoudil, že plakala. „Nikdy jsem nemluvila s Azmariňanem."

„Moc se to neliší od mluvení s Gumenem," odvětil. „Jsou mezi námi dobří a zlí lidé stejně jako mezi Vámi."

„Paskal mi šel pro večeři," oznámila mu. „Říkal, ať dnes zůstanu v posteli."

„Tak to budeme dnes odpočívat dva," odpověděl. Nena ho překvapovala, jak byla po tom všem, co se jí stalo, sdílná. Jenže Elias už věděl, že každý reaguje jinak. Nena byla zvídavé děvče a on už v kostele pomalu začínal tušit, že má také vlastní názory. Psaní a čtení ji nezajímalo. Snad proto, že to pro ni bylo nové a nebylo jí to blízké. Zato byla fascinovaná jakoukoli fyzickou prací. Především, když z ní mělo vzejít něco pěkného. Vypomáhala Iryně vařit, chtěla, aby ji Paskal naučil svému řemeslu. A Elias jí to neměl za zlé. Byl vděčný, že ji dostali sem dřív, než jí ten muž zasadil nezahojitelné rány na duši.

Za Nenou se objevil Paskal s večeří: „Říkal jsem si, kam jsi vyběhla," poznamenal.

„Já se chtěla podívat, jak je Eliasovi," odpověděla klidně.

„Vypadá jako domovoj," ušklíbl se Paskal. „A bude hůř. Lia s Irynou už jsou na cestě sem a nejen s večeří, ale i s dětmi. A Seli je dnes pěkný uplakánek," informoval Eliase, a pak se obrátil na Nenu: „Tak pojď, ať ti to nevystydne."

Byla to pravda. Vzápětí už se pokoj zase zaplnil. A především dětským křikem. Ale jakmile se Seli dostala k němu, zklidnila se. Elias měl ten den kromě Neny snad největší právo jít spát brzy. Jenže nespal. A ani ona dle hlasů, které se sem tam patrem nesly, nespala. Jeho důvodem byl ten neustálý strach o to, do jakého světa přivádí další dítě. Měl dojem, že nedělá dost. Že by je mohl chránit víc. Že jeho děti vyrůstají ve světě, který se každým dnem mění. A nepřipadalo mu, že k lepšímu.