Nechtěný dar pt. 3

23. Touha po miminku (M)

 Když navštívili znovu Delgadovi, Lia vypadala ještě hůř. Nejen posmutněle. Byla celá bledá. Oznámila Miře, že má pro ni nějaké překvapení, ale pak najednou utekla a Elias běžel za ní. Miru v tu chvíli napadaly ty nejhorší scénáře. Bála se, že je její kamarádka vážně nemocná. Nechtěla o ni přijít. Jenže pak se vrátili a Lia jí oznámila, že je těhotná.

„Neplánovali jsme to," dodal hned Elias. Hleděl na Liu s velkou starostlivostí.

„Ale ty jsi říkal, že Lia nemůže otěhotnět," vzpamatoval se Juri ještě dřív než Mira.

„Nemohla. Ale uzdravila se."

Mira se pokusila o úsměv a špitla, že Lie gratuluje a bude se za ni modlit. Zato Juri se víc vyptával. A Elias se k jeho otázkám zdál přístupnější než naposledy. Říkal, že se pokusí s Anatolym vyjednat, aby byl teď víc doma s Liou. A Lia neprotestovala. Naopak. Políbila Eliase na tvář a pronesla: „Oba se vynasnažíme, abychom to maličké přivedli v pořádku na svět a postarali se o něj."

Když se pak vraceli domů, Juri se k ní otočil a zeptal se: „Ty bys chtěla, abych se toho účastnil?"

„A... a čeho?" vykoktala. Byla jí zima. Venku sněžilo a právě vyšli z pěkně vyhřátého domu.

„Tvého těhotenství... Nebo starosti o miminko."

„Možná," pokrčila rameny. Nevěděla, jakou odpověď od ní čeká.

„Aha," ušlo Jurimu zamyšleně z úst. A Miru napadlo, že on to tak nejspíš nevnímá ani trochu. Nechce se starat o děti a o domácnost. Ne, když má ji. Ale dál se k tomu nevracela. Až moc si uvědomovala tu bolestnou ironii. Ona, která toužila po miminku, jej stále neměla. A z představy, že by měla zase ulehnout s Jurim, jí naskakovala husí kůže. A Lia, která dítě mít nemohla, otěhotněla.

Když dorazili domů, zeptala se Juriho, jestli musí večeřet s ním, nebo se může jít natáhnout.

„Není ti dobře?" zeptal se Juri starostlivě a ona přikývla. Nechtěla si před Norym a Hedvikou stěžovat, že nemá s Jurim vlastní miminko. Juri souhlasil, ale po chvíli jí do patra přinesl čaj a namazaný krajíc. „Nenachladila ses?" zeptal se jí starostlivě.

Mira zakroutila hlavou. „Přeji jim to. Opravdu. Jenom je mi líto, že my miminko nemáme," vyhrkla."

„Však se taky dočkáš," pohladil ji po tváři.

„Ale to bychom museli..." spustila.

„Tak se pomilujeme, Miro," usmál se na ni. Řekl to jako by to nic neznamenalo.

„Když já mám strach," přiznala.

„Není se čeho bát. Nebudu k tobě hrubý."

„Přísaháš," zahleděla se mu do očí.

„Nikdy bych ti v posteli dobrovolně neublížil, Miro."

Mira na to sklopila oči a špitla: „Omlouvám se."

„Neomlouvej se. Ještě mi tolik nevěříš. Ale jsi tady." Z jeho úsměvu Miře tálo srdce. Vzal za peřinu a přikryl ji. Pak se vrátil zpět do kuchyně. Mira zavřela oči, ale brzy ji z přemýšlení vyrušilo klepání na dveře. Přeběhla k oknu a dole zahlédla stát Juriho matku. Nesla velký režný pytel. Pak už ji i slyšela. „Přinesla jsem nám s Mirou peří, že si trochu popovídáme."

„Mira už šla spát," oznámil jí Juri.

„Takhle brzy? Vždyť není ani pět. A co to nádobí tady? A co Nory?"

„Nádobí umyje Hedvika. A Nory už se umí převléknout sám. Nevím, jestli sis toho všimla, ale tvůj vnuk roste."

„Já to myslela dobře," odbyla Juriho úšklebek matka. V tu chvíli se Mira odhodlala slézt do světnice. „Dobrý večer," pozdravila.