Nechtěný dar pt. 3

15. Co se změnilo? (E)

 Elias se ve Stakarinu naučil vnímat Irynu jako svou matku. Nebo aspoň se domníval, že ty pocity, které k ní cítí, se k tomu pocitu dítěte k matce blíží. Proto ji nechtěl zklamat. A už vůbec nechtěl, aby si o něm zase myslela i třeba jen kousek toho, co si o něm myslela, když se jejich cesty poprvé zkřížily. Ale na první místo kladl vždy Liu a věděl, že to nikdy nebude jinak. A musel si o tom, co se mezi ním a jí stalo s Irynou promluvit. I když se bál. A se svými obavami se Iryně také svěřil. Hovořili venku. Přinesla mu ke zvířatům horký čaj. Vždycky za ním chodívala s čajem, když byl už delší dobu na pastvině.

Anton se nad tím ušklíbal. Říkával, že dělá, jako by byl z cukru. Ale ona dala napít i Antonovi a jeho narážky neřešila. Elias věděl, že to dělá kvůli špatným vzpomínkám z Lightmondu. I tenkrát, když byl svázaný ve stodole mu nosívala čaj. Nejen pro zahřátí. Starala se, aby přežil tuhou zimu. A Elias doufal, že její starostlivost se neumenší. V tomhle dovedl být sám k sobě upřímný a přiznat si, že od malička hledal rodiče... někoho... o koho se bude moci bezpodmínečně opřít, kdo mu pofouká rozbitá kolena. A i když už zažil rozbitých kolen a všech možných úrazů na těle i na duši nesčetně, stále byl v duši tím chlapcem, kterému zemřela matka, když byl ještě malý. A v kom otec viděl jen budoucího vojáka.

„Lia za Vámi před pár dny šla..." spustil opatrně. V zamrzlé krajině mu šla pára od úst.

Iryna na to kývla: „Oba za mnou můžete přijít s čímkoli, synku. Vždyť to víš."

„Řekla Vám, že jsem jí ublížil..." sklopil zrak.

Iryna přikývla: „Ale to se stane, synku."

„Ale mě se to nestává," vyhrkl hned. Nechtěl se chvástat. A rozhodně ne před ženou, která zasvětila život pomoci druhým namísto soužití s mužem. Do toho, co bylo mezi ní a Antonem se nepletl a ani si nechtěl nic představovat. „Chci říct... S Liou se mi nic takového nestává. Ne, když... když to chce."

Neodvažoval se Iryně podívat do očí. Pamatoval si, že Lia krvácela poté, co ji znásilňoval v Lightmondu. Dělal, co musel a snažil se to tenkrát udělat rychle.

Iryně také rudla líčka, ale Elias netušil, jestli to je z trapnosti té chvíle nebo z kolem panující zimy. Na okamžik se sneslo ticho. Iryna mu hleděla do očí, ale nic neříkala. Pak si od něj vzala lahev a chytila ho za dlaň. „Lia nemůže mít děti," pronesla nahlas to, s čím už dva roky žili. „Je možné, že do budoucna budeš muset být víc trpělivý. Že to nepůjde tak snadno. Její tělo tě už nepotřebuje, proto po tobě ani tolik netouží."

Elias na to chápavě přikývl: „Jestli je to tak, pak budu trpělivý. Záleží mi jen na jejím štěstí."

„Lia je s tebou šťastná. Sama za mnou přiběhla celá zmatená."

„Byla v posledních dnech unavená."

„Její tělo se možná teď sžívá s tím, že je neplodná. Je možné, že proto je unavená. Taky může mít návaly horka a zimy. Jen buď s ní, když tě bude potřebovat, synku."

A Elias s ní byl. Sotva přicházel z města, ulehl vedle ní a společně spali. Iryna mu dala prostor se jí věnovat a starala se za něj o děti, dokud to šlo a holčičky se ho nezačaly dožadovat. A pak jednou přišel z práce a Lia byla jako vyměněná. Šťastně si s nimi hrála, zatímco pomáhala Aurimu se učit. I Darko se učil. Anton mu udílel rozkazy jako vojákovi... Lehni, sedni, zavrč..." Darko někdy učinil, co po něm chtěl, jindy se namísto toho honil za ocasem. A do toho přišel Elias, sehnul se k Lie a chtěl ji políbit na tvář, když mu ona nastavila rty. Chutnala opojně jako vždy. Elias dokonce na chvíli neslyšel Antonovo vyhrožování té němé tváři. „Půjdeme před večeří nahoru?" zašeptala Eliasovi Lia do ucha a usmála se na něj. A on na to jen užasle kývl. Následoval ji do patra a sotva se za nimi zavřely dveře, vrhla se na něj a začala ho líbat. Rukama mu šátrala po těle a on jí dotyky sotva stíhal opětovat. Pak společně spadli na postel a ona mu začala rozepínat košili. Líbala ho na holou kůži a jemu se už z toho postavil. „Celý den na tebe mám strašnou chuť," oznámila mu radostně a on na to se smíchem odpověděl: „Tak proto jsi nepočkala na večeři."

„Myslím to vážně," řekla a začala mu rozepínat kalhoty. Elias jí to ale ještě nedovolil. Vzal ji do náručí a stáhl jí rukávy až k pasu. Před ním se objevila dvě houpající se ňadra. Začal je laskat a užíval si její naléhavé vzdychání. Lia ze sebe stáhla šaty úplně. Elias si rozepnul kalhoty, ale ona ho ještě donutila trpět. V nohavičkách se třela o jeho naběhlou chloubu. „Taky už mám na tebe strašnou chuť," zašeptal jí do ucha. „Doslova hladovím."

„Tak to bychom s tím měli něco udělat," zasmála se, stáhla mu spodní prádlo a obkročmo se na něj posadila. Eliasovi ušel naléhavý sten. Pak na něm začala jezdit. Elias ji jen svíral. Tvář přitiskl k té její. A pak cítil, jak se prudce udělala. Každá část jejího těla se roztřásla. Ještě učinila pár náruživých pohybů, do kterých Elias přirazil, aby se i on udělal. Pak už jen těžce oddychoval stále v obětí s ní. „Co se změnilo?" zeptal se jí.

„Já nevím," zašeptala a políbila ho na tvář a pak na ústa. „Obloha je zase víc modrá. Sníh venku zářivější. Naše děti jsou zdravé a veselé. A ty jsi můj muž," usmála se na něj.

Elias nerozuměl té náhlé změně. Ale byl ochotný ji pustit z hlavy. Jeho žena byla šťastná. Nebyl důvod, aby se neradoval s ní... A stejně jako ona měl tehdy ještě na očích pásku, která mu neumožňovala vidět zřejmé. Něco, co měl posledních pár dnů přímo před sebou. Co jim oběma už brzy radost překazí.