Nechtěný dar pt. 3

26. Velký dům plný lidí (N)

 Když se k ní od toho velkého krásného domu rozběhl pes, začala před ním utíkat zpět k bráně. Ale její nový muž na ni volal: „Neutíkej, neublíží ti." A okřikl psa, ať ji nechá. „Jmenuje se Darko. Je to ještě štěně."

Nena se zastavila a uvědomila si, že to zvíře vrtí ocáskem a očichává jí. Klekla si k němu a zabořila obličej do chundelatého kožíšku. Už dlouho necítila nic tak příjemného. Od léta byla vdaná.

„Bydlí nás tu hodně. Ale všichni jsme tu dobří lidé, Neno," promluvil k ní ten starý muž, kterého Paskal oslovoval Antone. „A taky máme spoustu zvířat."

Nena mlčela, ale on neočekával odpověď. „Zajdu se pak do města poptat po nějakém oblečení," navrhl Anton.

„Dám ti na to peníze," odvětil hned Nenin nový muž. Nena se držela stranou. Jen mazlila psa a snažila se vždy kousek popoběhnout, aby je dohnala. Byla unavená a dlouho nejedla. Hlad necítila. Byla zvyklá hladovět. Ale jídlo by jí dodalo sílu. Paskal se na ni otočil a ona se lekla, že se bude zlobit, že s ním nedrží krok, ale on ji namísto toho vyhrnul sukni a podíval se, co má na nohách.

„Taky to bude chtít pořádné boty. A šáteček. Nechci, aby ji obtěžovali cizí muži. Ale nevím, jestli tolik mám."

„O to se nestarej. Všechno seženu z druhé ruky. Dětí máme mezi známými jako smetí. Někdo z nich bude mít, co potřebujeme. Jen ty boty koupím nové."

Následovala je do domu. I vevnitř to vypadalo moc pěkně a prostorně. Vonělo to tam dřevem. Usadili ji do kuchyně na lavici a Paskal postavil vodu na kamna. „Uvařím nám čaj," usmál se na ni. Nena se divila, že to nechce po ní. Ale opět nic neřekla. Anton mezitím zatopil. Nena se dál rozhlížela okolo. Darko se uvelebil na houni u kamen. Vedle kamen se sušila spousta velkých i maličkých bot. Police zdobily malované hrníčky. „Líbí se ti?" zeptal se jí Paskal a ona přikývla. „Dělal jsem je sám. Jsem hrnčíř."

Nenu to potěšilo. Člověk, který tak pěkně maloval, nemohl být tak krutý jako její předchozí manžel. Ten, se kterým si ještě ráno myslela, že bude žít až do smrti.

Pak si všimla na zemi složených pletených dek a na nich pár dřevěných kostiček a dvou pletených oveček. V téhle domácnosti byly děti. Když vzhlédla, všimla si nad sebou natažených šňůr, ale nic na nich neviselo.

„Jsou na bylinky. Antonova žena je bylinkářka," řekl jí Paskal, a to už slyšela kroky a vzápětí viděla starší dámu s téměř šedivými vlasy. Byla moc pěkně oblečená. Se vzorovaným živůtkem. Většinu vlasů jí zakrýval šátek se vzorem ve stejné barvě. Nenu napadlo, jestli tak chodí oblékaná pořád. Připadala jí jako dobře zaopatřená dáma. Ale ve tváři měla vrásky připomínající životní zkušenosti a barvu, kterou zapříčiní jen častý pohyb na slunci.

„Tak vy jste sem tu dušinku přivedli," spráskla rukama žena. „Snad jste ji neunesli."

„Kdepak. Je to teď Paskalova žena. A my jsme o pár ovcí a jedny náušnice chudší. Zajedu jí sehnat ošacení a odvést ovce," informoval ji Anton.

„Však nás neubude," přikývla žena, převzala od Paskala hrníček s malovanými kopretinami a chtěla ho postavit před Nenu, ale pak se jí ještě dotázala: „Nechtěla bys do něj trochu medu, děvče?"

Nena kývla a zašeptala: „Děkuju."

Na to jí dala do hrníčku plnou lžíci a položila jej před ní na stůl. „Já jsem Iryna. Můžeš mi říkat Iryno, teto nebo babi. Ti naši malí uličníci mi říkají babi, i když nejsem jejich babička."