Nechtěný dar pt. 3

28. Únos (D)

 Někdy jako by úplně zapomněla, že v ní ten drobeček roste. Neměla chutě, nic jí nebolelo. Nic se kolem toho dítěte netočilo. Už to nebyla taková velká věc jako dřív. Žádná otázka života a smrti. Jen Elias s ní teď odmítal spát. To byla ta změna. „Až budeme mít jistotu, že v tobě to miminko roste, tak se můžeme milovat třeba celou noc," řekl jí. „Ale do té doby nebude nic, Lio. Budeš jen odpočívat a myslet na to dítě." Byl celý vážný. Ale Lia mu to nevyčítala. Bál se o ni. Potřeboval ujištění, že je nečeká další tragédie.

Pro ni bylo jasné znamení právě to, že na své těhotenství chvílemi zapomínala. To, co v ní klíčilo, jí dovolovalo cítit klid. Najednou nepociťovala strach. Jen vděčnost. Byl to dar za to, že zase začala věřit. A dalším darem byla Nena. Když se v neděli vrátili z kostela, seděla v kuchyni zabalená do deky, cpala se buchtami a zapíjela je horkým mlékem. Paskal byl najednou také víc v klidu. Rozhodně víc v klidu než včera. A když šel odpoledne s Eliasem odklidit dobytku hnůj, Nena šla na chvíli s nimi. Když se pak vrátila domů, povídala Lie o ovcích. Elias ji podle všeho zasvěcoval do tématu stříhání ovčí vlny. Teď v zimě ovcím sloužila jako kabát. Ale v létě jim v ní bude horko a bude na čase jim pomoct ji shodit. Lia si dovedla živě představit, jak vážně Elias popisoval třináctileté dívce všechno, co ho napadlo, jen, aby jí dal pocit jistoty. Vlastně všichni se dost snažili. Iryna ji nechávala pomáhat při vaření, Auri jí půjčil svou výbavu na kreslení. Ale když pak přišel večer, Nena si k poslednímu jídlu toho dne sedla k Paskalovi. „Naučíš mě dělat hrníčky? Jako tě to naučila tvoje maminka?" zeptala se ho tiše. A Paskal hned přikývl: „To si piš, že naučím." Nena na to samou radostí tleskla. Ale zároveň už se jí z úst dralo zívnutí.

„Jsi unavená?" zeptal se Paskal.

„Jen trošku," ukázala palcem a ukazováčkem.

„A není to trochu větší troška?" ukázal Paskal.

„Ale já ještě nechci jít spát," odpověděla na to. Lia znala ten pohled od Auriho. I když on se teprve dostával do toho rebelujícího věku, ve kterém ale zároveň stále neví, co vlastně chce.

„Tak nemusíš spát. Zalezeš si do postele, já zatopím v kamnech a můžeme si ještě povídat."

S tím Nena ochotně souhlasila. Lia byla nadšená z toho, jak to s ní umí. A i Elias si všiml jejího širokého úsměvu. „Celá záříš," zašeptal jí do ucha. „To asi proto, že mám tak úžasného muže," řekla a zahleděla se mu do očí. Byly něžné a tvrdé zároveň. Stále tak vážné, ale zároveň nejisté.

„Co hrajeme dneska?" zeptal se Anton, ale Elias ji v tu chvíli začal líbat. Tak naléhavě, až to Auri odměnil svým hlasitým: „Fuuuj..."

„To má od těch dětí ze školy. Nevím, co to provedly s naším zlatým chlapečkem," zasmál se Elias

„Stárne. I my," řekla Lia. Ale znělo jí to krásně. „Neměli bychom ztrácet moc času."

Jenže Elias se od ní odtáhl: „Tu hru, co neumím gumensky vyslovovat, odpověděl Antonovi. „A začínám, abyste mě hned neobrali."

Lia sáhla po kartách, ale tiše Eliasovi zašeptala do ucha: „Tohle mi nesmíš dělat."

„Já nic nedělám," šibalsky se zasmál Elias. Ale když se Auri rozloučil a šel také spát, prohodila k němu téměř neslyšně: „Moc dobře víš, co děláš."

Provokoval ji. Nutil ji toužit. A Lia ho teď chtěla moc. Měla dojem, že teď, když byla zase zdravá, ho chce ještě víc, než dřív. Nemohla se nabažit jeho vůně, když ji v noci sevřel v náručí. A když se jí ho konečně po pár dnech povedlo přesvědčit, že miminku neublíží, vlastně si tu společnou chvíli ani neužili. Tak moc na něj její tělo čekalo, že se pro ni bylo po pár minutách po všem. Eliasovi to pak vynahradila rukama i ústy. Ráno si pak přivstala a pro všechny začala dělat palačinky. Paskal s Nenou dorazili k snídani jako první.