Nechtěný dar pt. 3

18. Eliasův omyl (J)

 V první chvíli ho napadlo, že si z něj Elias dělá blázny. A pak, že je to snad nějaká zákeřná zkouška. Ale to by mu přeci Elias neudělal. Netestoval by ho, jak zareaguje. Považoval ho za muže, který má své principy. Na cestě domů od Delgadových byl Juri dost zamlklý. Ani Miře nebylo do řeči. Držela se ho sice za ruku, ale od té doby, kdy se dostala ze šoku z jeho otce, už ho u sebe zase chtěla míň. Držela si stále opatrný odstup. Ale povídat si s ním už dovedla. „Lia se mi zdála utrápená," pronesla k němu svou obavu.

„Jo, taky se mi zdála. Třeba prostě nemá svůj den," usmál se na Miru. „A co ty? Všechno dobrý?"

Mira na to přikývla a věnovala Jurimu úsměv, ze kterého měl pocit, že ho okolo padající sníh spíš hřeje než mrazí. Rád by se jí zeptal, jestli nechce koupit silnější šálu nebo víc teplých punčoch. Ale věděl, že každý výdaj se na jejich skromném rozpočtu podepíše.

Společně došli domů a Mira dala ohřát zbytky od oběda k večeři. S dětmi pojedli a pak šla Mira uspávat Noryho. Juri byl zvyklý děti nechat jít spát ve chvíli, kdy šel spát on. Ale Mira ho poslední dobou uspávala po večeři. Když chtěl, četla mu a pak spal jako zabitý. Když nechtěl, tak mu spaní nevnucovala. Ale Juri si uvědomil, že Nory je pak ráno méně rozmrzelý, když jde spát dřív. A tak její jednání tiše podporoval. Mira pak zasedla ke kreslení a učila Hedviku, jak stínovat. Juri pil čaj a tiše je sledoval. Dlouho přemýšlel, jestli se s tím podivným rozhovorem Miře svěřit. A když odešla spát i Hedvika a Mira ji chtěla následovat, zarazil ji: „Počkej, Miro."

Mira se na něj otočila. V očích měla vlídnost a péči. Ihned se ptala, jestli něco nepotřebuje přinést, než odejde.

„Ne, nepotřebuji. Ale děkuji ti," usmál se na ni. „Pojď si ke mně na chvíli sednout."

Mira pomalu přešla k němu a usadila se vedle něj na kanape.

„Víš, Elias mi dnes řekl dost podivnou věc. Nevím, jak ho to napadlo. Ale bylo by dobré, aby se to vyjasnilo. Abys třeba příště řekla Lie, že to tak není..."

„A co?" nechápavě se na něj zahleděla Mira.

„Elias mi říkal, že jsi zase v očekávání," vyslovil a Mira v tu chvíli, jako když do ní střelí, vstala a ustoupila několik kroků od něj. Rty se jí chvěly a zrychleně dýchala.

„Miřičko..." uniklo mu z úst. Nečekal, že tak zareaguje. Kdyby tohle udělala před pár měsíci, myslel by si, že je vinná. Že ho podvedla. Ale Juri jí věřil. Od Miřina návratu spolu nespali. Tušil, že se jí zpozdily měsíčky, ale nepřikládal tomu žádnou váhu. Spousta věcí mu došla. Mezi nimi například toho, že přes nevytříbené způsoby není ctnostnějšího člověka než jeho ženy.

Chystal se vzít si hůl a vstát, když Mira doběhla k věšáku s kabáty a popadla ten svůj. V očích měla slzy.

„Já tě z ničeho neviním, miláčku. Vím, že to není pravda. Nerozumím, kde to vzal. Tak pojď zase ke mně. Kdybych věděl, jak tě to rozruší, nikdy bych o tom nezačínal."

Mira pomalu pověsila kabát zpět na věšák a Juri rozpřáhl ruce. „Tak pojď ke mně, srdíčko." A ona pomalu přišla k němu, sedla si vedle něj a nechala se obejmout. Plakala a Jurimu to připomnělo, jak zareagovala, když ji obvinil, že ho podvádí s Dominikem. Byla stejně vyděšená. Bála se, že jí všechno vezme. Domov, pocit bezpečí... A on si to vyložil špatně. Ale teď jí věřil. Věřil jí celou dobu. A už jí vždycky věřit bude. „Věřím ti," pronesl to nahlas. „Věřím ti, Miro. Jen kdybys mohla příště Lie říct, že to není pravda."

Mira k němu vzhlédla a jen slabě přikývla.

„Netušil jsem, že ti tak přitížím," řekl na to. „Můžu ti nějak pomoct? Jestli chceš zůstat tady u mě? Nebo naopak, jestli chceš, abych tě nechal být..."