Nechtěný dar pt. 3

21. Radost z dítěte (D)

 Seděli u večeře. Lie se zase bouřil žaludek a Iryna jí nalila jen trochu vývaru a vedle položila oloupané a nakrájené jablko, po kterém se však hned natahovala Selia. Lia jí talířek přisunula a omluvně se na Irynu usmála. Elias byl zahloubaný jako vždy. I Auri byl jaksi přepadlý. Na oba její chlapce dopadla ta tíha snad mnohem víc než na ni. Ale Lia to chápala. Taky ji vždy bolelo víc se strachovat o ně než o sebe.

„Pořád ti je špatně?" tázal se jí Anton a ona na jeho otázku přikývla a pokusila se o další úsměv.

„Říkal jsem klukovi, že by se na tebe měl podívat doktor," starostlivě k ní prohodil.

„To je od tebe milé. Ale já nepotřebuji doktora," odpověděla mu.

Anton na to nejprve zabručel: „Aspoň jeden z Vás by měl mít rozum." Pak pak se ale pokusil krotit a mile se na ni usmál. Lia se bála mu říct o dalším dítěti. Věděla, že tím si zpečetí osud. Protože Anton byl ze staré školy. Potraty neuznával. A teď, když měl dvě vnučky obojí krve, nejspíš neuznával už ani potraty míšenců. Všimla si, jak ji Elias pozoruje. Snažil se zachytit její pohled a zjistit, jestli se už rozhodla to říct. A ve chvíli, kdy se střetli očima, si byla jistá. Nehledě na to, jaký o ní měl strach, stál při ní. Nevinil jí. Nerozkazoval. Ten den ráno chtěl odejít, ale zůstal kvůli ní. A nic neříkal, aby ji neranil svými slovy. Nehledě na to, jak ji bolelo, že se nechce z toho miminka radovat, byla vděčná všem bohům, že ho má u sebe. A že je takový, jaký je. Měla všechnu oporu, kterou potřebovala, aby to malé přivedla na svět. Poprvé na to nebyla sama.

„Já nejsem nemocná," oznámila Antonovi rozhodně.

„To mi vyprávěj v hospodě, až budu mít v sobě deset piv. Možná tomu uvěřím," ušklíbl se Anton.

„Jsem..." zhluboka se nadechla a prostě to řekla: „Jsem těhotná."

Anton ustal v pohybu se lžící u úst a ta zahučela zpět do talíře. „Co?"

Paskal na ni rovněž koukal, jako by čekal, že řekne, že si z nich jen střílí.

„Je to pravda," přisvědčila Iryna.

„Já myslel, že..."

„Uzdravila jsem se," vysvětlila mu Lia se sklopeným zrakem.

„Tak... tak dobře. To je moc dobrá zpráva," výraz se mu rozjasnil. A Lia najednou cítila strašnou úlevu. Konečně se někdo radoval s ní. Okamžitě vstal, obešel stůl a bezprostředně ji objal. „To se musí zapít. Děvečka samozřejmě ne. Ale kluku... Ty bys to měl oslavit!" Rozlil pohárky pálenky. Jeden do sebe hned hodil. Další si dolil a se všemi si chtěl přiťuknout. Lia sledovala Eliase, který do sebe hodil sklenku spíš ze slušnosti. Paskal po ní sáhl dost zdráhavě, ale očividně ani jemu neunikl Antonův výhružný pohled.

„Tak to bys mohl Anatolymu říct o trochu volna," prohodil pak Anton k Eliasovi.

Lia chtěla říct, že kvůli ní to dělat nemusí. Ale Elias odpověděl: „Jo. Zeptám se ho. Než se to trochu uklidní. Aby se dítě dobře ujalo."

„Však bohové vědí, že Vám ho seslali ve správný čas," radostně prohlásil Anton.

Ta věta zůstala Lie v hlavě dlouho. Před spaním si klekla k posteli a modlila se, aby se její maličké narodilo zdravé. V duchu za něj děkovala bohům a omlouvala se, že zpochybňovala boží záměry. Elias uspával holčičky. Seděl u postýlek a tiše jim četl. Když dočetl, i Lia vstala a šli společně vedle Auriho do postele. Auri to zalomil brzy. Byl unavený z náhlé oslavy i novinky, se kterou se musel smířit.

Lia se pod peřinou nasunula do Eliasova náručí, když k ní Elias zašeptal: „Zvládli jsme to docela jednoduše."

„Stvořit dítě?" zašeptala k němu šibalsky.

„To taky," odvětil. „Víš, že jsem si kdysi myslel, že jsem neplodný? Ještě než jsme se poznali... Byl jsem si tím jistý."

„Mary nemohla mít děti..." došlo Lie.

„Možná," přisvědčil Elias. „Zato my teď budeme mít plný dům."

„Ještě, že mám tebe," zašeptala a políbila ho na tvář.

„To není žádná výhra," odvětil Elias.

„Pro mě ano," nesouhlasila s ním a Elias jako by věděl, kam tím míří, řekl: „Porovnáváš mě s nimi?"

Lia slabě přikývla: „Ne tebe. Jen to, jaké to bylo. Když jsem zjistila, že jsem v očekávání. Jak jsi ty ohleduplný. Jak můžu jen odpočívat a soustředit se na to, aby to malé bylo v bezpečí. Todor mě zbil, když jsem nemohla udělat všechno, co po mě chtěl, protože mi bylo zle. A Kostadin..." do očí se jí navalily slzy, přitiskla se k němu horko Eliasova těla ji uklidnilo.

„Udělám všechno, abyste Vy oba byli v bezpečí," řekl a pohladil ji po vlasech. Lia slastně zavřela oči a vzápětí usnula.