Nechtěný dar pt. 3

32. Volnost (M)

 Juri zase chodil každý den do práce. Mira už byla doma celé dva měsíce. Všechno se dávalo do pořádku. Až na intimnosti mezi nimi. V noci měla stále noční můry a občas z něho měla strach. Přes den ji však z jeho náklonnosti hřálo srdce. Nosil jí teď hodně jídla navíc. Měla povinnost vařit víc vydatně. Hlavně kvůli sobě. Věděla, kam to směřuje. Brzy se spolu zase sblíží. Ale zatím zvládala jen letmé dotyky. Jednou se Juri pokusil na ni v noci sahat jinak. Položil jí ruku na zadek a druhou jí přejížděl po zádech. Tiskl ji k sobě a vzdychal. Ale Miře se z toho jen udělalo zle. Odtáhla se na samý okraj postele a on pochopil, že ji má nechat být. Ale následujícího rána jako by bylo všechno zapomenuto.

U Delgadových dlouho nebyli. Juri jí říkal, že Lie prý není z těhotenství moc dobře. A proto se domníval, že bude nejlepší jim dát prostor. Ale Lyna se u ní zastavila několikrát. Té těhotenství teď prospívalo. Břicho měla už docela velké, ale narodit se to mělo až někdy před létem. Miru těšilo si popovídat, ale zároveň ji bolelo, že sama už mohla třikrát přivést na svět živé a zdravé dítě a nikdy se jí to nepodařilo.

Juri si všiml jejího rozpoložení, políbil ji na čelo a řekl: „Jsi ještě dost mladá, Miro. Máš na děťátko spoustu času."

„Ale co když se to nepovede?" vhlédla k němu. „Já to nechci pořád podstupovat..."

„A co přesně?" vyptal se jí jako by se obával odpovědi. „I to, co je mezi námi?"
Mira sklopila zrak: „Někdy je toho na mě moc," přiznala.

„Mluvíš o tom, co jsem udělal minule v noci? Jestli jo, tak já už si příště dám pozor, abych tě tak nepřekvapil."

„Ne," zakroutila hlavou. „Mluvím o tom, co mezi námi bylo, než jsem odešla. Je... je toho na mě moc," sklopila zrak a pak jako obvykle, když toho na ni bylo moc, popadla kabát.

„Kam zase jdeš?" zeptal se Juri rozhozeně.

„Jen na vzduch," odpověděla mu. Potřebovala ven. Přemýšlet. Zatímco chodila po zahradě, zahlédla, jak Juri vybíhá ze branky, ale vzápětí se zase vracel zpět. Netušila, kam chtěl jít, ale napadlo ho, že za Eliasem. Chvíli sledovala, jak se jeho obrys míhá v kuchyni. Chodil sem a tam. Pak za ní vyšel ven a pevně ji najednou objal. „Jednou budeš úžasná máma," řekl. „Vím, že to pro nás bude náročná cesta. Náročnější, než jsme si doteď mysleli. Ale bude to dítě, které vzniklo z něčeho nejen krásného, ale zároveň prostého. Až se spolu příště pomilujeme, Miro... Chci, aby ty jizvy na tvé duši byli méně viditelné. Abys byla méně napjatá. Aby to krásné převážilo ten strach."

Mira cítila jeho vůni a slastně zavřela oči. „Někdy se mi to stávalo," řekla. „Já jsem jen příšerně nejistá, když vím, že to má přijít."

„A to já nechci. Nechci, abys musela být v takových chvílích statečná. Nechci, abys přemýšlela, co mě potěší, co naštve. Chci, abys dělala, co se tobě bude líbit."

„Když mě se teď líbí být prostě jen u tebe," zamumlala mu do kabátu.

„A já jsem za to moc rád," řekl jí.

Následující dny už žili v poklidu. Mira přestala cítit tlak na to, že spolu musí spát. Občas se trochu mazlili. Hlavně o ni Juri pečoval. Mazal jí jizvy, obstarával velké nákupy. Mira by sama ráda občas zašla nakoupit. Ale jít do města samotná pro ni byla stále stejná utopie jako na před dvěma lety. A najednou bylo jaro. Sníh tál, venku zpívali ptáci a Mira se zase zamilovávala do okolní přírody. Jejich hovory byly o to různorodější. Při procházkách po okolí už sem tam dovedla zase hovořit i o těch špatných věcech. A on byl ochotný naslouchat bez toho, aby na jeho tváři zase viděla ten rezervovaný výraz, který jí říkal, že tohle už slyšet nepotřeboval nebo dokonce nechtěl. A když se k němu v noci tiskla, napadlo ji, že těch pár něžností od ní mu jen udělají radost. A že i ona by si je mohla užít. A sama se odhodlala ho uprostřed tmy začít líbat na tvář, na krk a postupně až na hruď. Juri mlčel, ale cítila, jak ji pohladil po tváři. Přitiskla se k němu a dál už se nic nedělo. Ale to bylo dobře. Dával jí volnost v tom, co udělá. A Mira se do něj zamilovávala znovu tak silně, až jí hořely tváře.