Nechtěný dar pt. 3

13. Všechno je v pořádku (D)

 Vyjít poprvé samotná za bránu jí připadalo děsivé. Ale rozhodla se tak sama. Dřív jí uklidňovalo horké léto, kdy kolem voněly květiny a zpívali ptáci. Jenže ten den, kdy ji unesli do Severopolu taky všude kvetly květiny a zpívali ptáci a Dahlii to nepomohlo. Dnes mrzlo. Jen to nebe bylo stále modré. Z cesty odhrnovaly sníh koňské povozy. A Lia vedla za ruku obě své dcerky a pomalu s nimi šla ke Garazovým. Kolem ní pobíhal Darko. Ještě pár kroků za branku ji doprovázela Iryna. A i teď cítila na zádech její pohled. Garazovi bydleli jen o pár domů dál, ale přesto ta cesta Lie připadala nekonečná. Stále se rozhlížela, zda za ní někdo nejde. Seli jí táhla dopředu, Iri se courala. Seli zajímalo, kdy už bude doma tatínek. I když času ještě málo rozuměla. Lia věděla, že jako odpověď jí stačí, že brzy. I když pro Liu znamenala každá chvíle bez Eliase jako celá věčnost. V hlavě jako by jí neustále tikaly hodiny do páté, kdy se otevřou dveře a on ji obejme a začne se vyptávat, jak se bez něj měli.

Před brankou se ještě naposledy ohlédla za sebe a vstoupila ke Garazovým na zahradu. Branku vždy nechávali otevřenou. Zato u Delgadových byla dvoumetrová brána v noci i za Antonovy nepřítomnosti opatřená velkým zámkem a od ní k domu vedla ještě strmá pastvina. Anton s Eliasem vymýšleli, jak od brány natáhnout lankem zvonek k domu. U Garazových musela od branky učinit k domu jen pár kroků. A pak už zabouchala. Dlouho jí však nikdo nepřicházel otevřít. Klepala se zimou, ale i strachem. Seli se začínala nudit a vztekat, že je jí zima. Lia obě dcerky nabalila. Snad až moc. Ale venku panoval mráz.

Po chvíli zevnitř zaslechla kroky a dveře se konečně otevřely. V nich však nestála Mira, ale Juri: „Lio..." ušlo mu z úst. Působil rozpačitě. I ona byla z toho shledání v rozpacích. Na sobě měl volné domácí oblečení a opíral se o hůl. „Teď se to moc nehodí..." řekl a Lia se vyděsila, že zase ublížil Miře. Chtěla vejít dovnitř a zavolat na ni, aby se přesvědčila, že je v pořádku, ale táhla s sebou děti. A teď se s nimi musela táhnout zase domů. Jen se přesvědčila, že svět mimo statek je stále děsivé místo. Otočila se a Juri na ni v tu chvíli zavolal: „Ale to nevadí. Jen chvíli vydržte," pokusil se na ni usmát a zase zmizel v domě. A o pár minut později se vrátil a nechal je vstoupit dovnitř. Ze schůdků do podkroví právě scházela Mira. Na hlavě měla šáteček od Juriho. A Liu překvapil nejen šátek na její hlavě, ale i překvapení, které s ní Juri sdílel. Mira mezitím již vykročila k ní a objala ji. Nic neřekla, ale Lia mluvila za obě: „Tak ráda tě vidím. Jak se máš?"

„Dobře," usmála se na ni Mira. „Jsem zase doma."

Lia se chtěla zeptat, jestli je na ni Juri hodný, ale před Jurim jí ta otázka připadala zbytečná. Věděla, že by jí to Mira po pravdě neřekla. On ale jako by to tušil.

„Miře nebylo posledních pár dnů moc dobře," přiznal a Liu, která právě posazovala na židli Iri to přinutilo na okamžik zhodnotit, jestli se přeci jen neotočit a neodejít.

„Můj otec k ní byl příkrý. Navíc se na Miru zlobil z nesprávných důvodů. Ale všechno jsme si snad už vyjasnili. A teď už snad bude dobře," usmál se na Miru a ponoukl jí, aby si přisedla k němu. Mira si na chvíli sedla, ale hned se ptala: „Co si dáte? Dnes jsem nevařila. Děti jsou u Juriho rodičů..."

„Jsme už po obědě," ujistila ji Lia a pak tiše přiznala Jurimu: „Nechtěla jsem tě sem přijít zkontrolovat."

„Opravdu?" pokusil se Juri o šibalský tón.

„Možná jen trochu," usmála se. Darko začal v tu chvíli Juriho přátelsky očichávat a ji napadlo, že možná ten pes dovede v Jurim vidět víc dobra, než Lia. Mira na rozdíl od Juriho rychle pochopila důvod Liiny návštěvy: „Přišla jsi sem sama," řekla a bylo to spíš oznámení než otázka.