Nechtěný dar pt. 3

6. Severopolský dopis (E)

 Elias věděl, že Lia prožívá Miřinu bolest stejně jako Mira. Svírala ji, zatímco jí Iryna ušetřovala rány na prstech. Sama ji uložila do Paskalovy postele a rozhodla, že se k ní až na nutné případy nesmí přibližovat žádný mužský příslušník domácnosti. Mira nemusela říct jediné slovo. Všechno jim vyložila Hedvika, když k nim přiběhla pro pomoc. Z Eliasovy ženy byla najednou ochraňující šelma. Znal jí takovou. Obvykle, když měla chránit jeho. Ale netušil, že toho teď bude schopná. Byl to však především vztek, co ji popohánělo. Nikoli nabytá síla. Tolik jí od Severopolu nepošetřila. Ale frustrace měla na rozdávání. Spala teď u Miry, zatímco Paskal si ustlal na matraci v kuchyni. Všichni se na tomhle rozvrhu shodli. Především pro Eliase to byla alespoň chabá útěcha za to, že teď spal v ložnici sám s dětmi. Co na tom, že vedle něj byla teď volná postel. Zas tak si Paskala k tělu pouštět nechtěl. A měl k tomu důvod. Jeho samotného někdy v noci neopouštěly noční můry. Dovedl být tak zranitelný, aby se nechal utišit od své ženy. Nedovedl být tak zranitelný, aby odhalil, co často prožívá, jejímu bratrovi.

Nemyslel si, že se Mira jen tak dovede zase usmívat. Jen doufal, že dovede být bez Lii aspoň přes den. Jenže ona se i bez tišících léků zdála být jako bez duše. Aby jedla, Lia ji musela krmit. Aby se napila, musel přijít pokyn od Lii. Když se k ní přiblížil Paskal, kterého dřív snášela dobře, roztřásla se a schoulila se v rohu místnosti.

„Vypadá to, že je to s ní dost vážné," sdělil své obavy Lie, když Mira spala.

Lia na to přikývla: „Přišla o muže, kterého milovala. O jediné bezpečné místo, které měla."

„Nejraději bych mu šel rozbít hubu," přiznal Elias. I v něm bublal vztek.

„Hlavně žádné nepředloženosti, miláčku," zašeptala Lia a pohladila ho po tváři. „Vypadáš unaveně."

„Ty taky," odvětil.

„Ale ty potřebuješ spánek víc než já. Já tu jen ležím a čtu Miře knížky. Ty pracuješ..."

„Jenže já se bez tebe pořádně nevyspím," přiznal. „Není to výtka. Je to, jak to je. A já bych to nechtěl jinak."

Lia ho začala líbat a on ji k sobě přivinul blíž. Taky po ní toužil. Moc ji chtěl. Ale pak zaslechli Miřino mumlání ze spaní a to je donutilo se od sebe odtrhnout.

„Juri... Juri prosím ne. Prosím neodcházej," vycházelo jí z úst. A Lia ji okamžitě začala hladit po vlasech. „Měl bys jít, miláčku. Ať tě tu nevidí, až se vzbudí."

Ale ten večer za Eliasem přeci jen přišla. Schoulila se mu do náručí a on lačně vdechoval její vůni. „Neměla bys být tady," zašeptal. Její přítomnost ho začala uspávat. Načež Lia zašeptala: „Jen ještě chviličku." Jenže on si po chvíli uvědomil, že usnula. Vstal, vzal ji opatrně do náručí a nesl ji do vedlejšího pokoje. Miru nevzbudil. Jen Darko u jejích nohou na něj zahlížel a vrtěl nervózně ocáskem. Anton nechtěl, aby si zvykal na spaní na posteli. Tvrdil, že pes má spát venku v boudě. Políbil ji na tvář a pak sám odešel spát vedle k Aurimu.

Nad ránem chlapce vzbudil.

„Už jdeš pracovat, tati?" zamumlal ještě napůl spící chlapec.

„Ne. Jdeme do školy, Auri."

„Ale maminka..."

„To, že maminka nemůže, neznamená, že bys ty neměl. Zeptáme se Iryny, jestli půjde s námi."

Chlapec jako by v tu chvíli ožil a začal se hrabat z peřiny. Vyprávěl, co si myslí, že ho dnes čeká za hodiny. A taky o spolužácích. Především o té jedné. Elias dohlédl na to, aby se Auri připravil. Ale zbývala mu ještě jedna povinnost. Popadl tác se snídaní a provinile vystoupal schody do patra za Liou. Položil jídlo na stůl a zašeptal: „Miláčku."