10. Jako by na mě sáhla smrt (J)

19 2 0
                                    

 Čekal, že aspoň ráno si pospí, ale ona přišla ještě před svítáním a postavila vodu na čaj. Juri na ni nepromluvil. Jen ji tiše sledoval, jak pilně si počíná. Už dávno nepotřebovala, aby jí cokoli říkal. Byla tak svědomitá. I po tom, čím si prošla. Když si vzpomněl na ten první den, kdy přišla do jeho domu. Jak mu vyprala a dobře navařila. A on byl stále podezřívavý. Kdyby to mohl vzít zpět, mnohem víc by ji chválil. Nepovažoval by to za samozřejmost. Protože to samozřejmost nebyla. Ne po tom, co zažila v Azmarinských vrších. Ne pro ni. Bojovala pro to, aby to tak vypadalo. Aby on nezapochyboval, že je schopná se postarat. Teď to viděl. Viděl, jak ji sám vycepoval. Donutil ji, aby byla tak pečlivá, že se snaží zavděčit, i když ho možná snad už ani nemá ráda, natož aby ho milovala.

Když pokládala na stolek vedle něj hrníček, slabě se dotkl její ruky: „Jak ses vyspala?" zašeptal, ale ona se v tu chvíli lekla, upustila hrnek a učinila pár klopýtavých kroků od něj a schoulila se pod stůl.

„Miro... Promiň. Jsi v pořádku? Nespálila ses?"

Mira ale neodpověděla. Jen prudce dýchala. A tak zapálil svíčku, aby ji viděl. A všiml si, jak si drží ruku a třese se. Okamžitě vstal a dopajdal s hrncem ven, kde nabral sníh. Hrudník už se mu dával pomalu dohromady, přesto se po dlouhé době shýbal a bolest ho donutila zatnout zuby. Teď nebyl čas zabývat se vlastním neštěstím. Na to měl dva měsíce. Vrátil se zpět: „Dej si tam ruku," řekl a natáhl k Miře hrnec. Ta na něj jen vyděšeně hleděla, a tak zašeptal: „Prosím."

Mira k němu natáhla pomalu ruku a vzala si nasbíraný sníh, ale pak zase ucukla. Zabořila zápěstí do sněhu, ale pořád Juriho ostražitě pozorovala.

„Jestli chceš, můžeš se vrátit k Delgadovým," řekl. Mira nezměnila výraz. Jako by ani nezareagistrovala, co řekl. Ale pak se ho tiše zeptala: „Ty mě tady nechceš?"

„Chci. Strašeně moc chci, abys tu byla, Miro. Ale ne za cenu, že ti ublížím."

Mira slabě přikývla. „Já bych chtěla zůstat tady."

Juri na to kývl, ale když se dlouho nic nedělo, dotázal se jí: „A mohl bych udělat něco, aby ti bylo líp?"

Mira na to jen špitla: „Nesahat na mě."

„Je ti to hodně nepříjemné?"

„Jako by na mě sáhla smrt," pomalu vstala, připravila nový čaj, ale ten mu nechala už na stole. Potichu snídala, ale on se neubránil další otázce, která ho ty dva měsíce trápila. „Proč ses bála mi říct, že jsi přišla o miminko?"

„Řekl jsi, že to zkusíme jen jednou. Že další pokus o miminko nebude."

„To jsem řekl, ale... Asi bych svolil k dalšímu. Za čas... Když bych viděl, že jsi v pořádku."

„Iryna říkala, že jsem málem vykrvácela," vyhrkla Mira. Juri to netušil. První týden měl dočista v mlze. Nechtěl projevovat sebelítost. Nehodilo se to. Ale teď mu začaly z očí téct slzy. Nebrečel. Neměl to v povaze. Jenže tahle zima mu dávala dost zabrat. Zrak se mu zamlžil a on si otřel oči do rukávu. „Promiň, Miro. Nemám právo před tebou brečet."

„Ne... To je dobrý," špitla Mira. „Mě už je dobře."

„Ale já nevím, co to v tvém případě znamená. Nevím, co všechno tě bolí. A pokud ti nějak můžu pomoct..."

„Ty máš zlomenou nohu," řekla, jako by mu to chtěla připomenout.

„Jo, to je pravda," pokusil se o pousmání. „Ale už se to hojí. Za měsíc prý budu chodit. Nevím, jestli běhat. Ale bude to stačit, abych šel do práce."

Nechtěný dar pt. 3Where stories live. Discover now