Nechtěný dar pt. 3

12. Zkažený oběd (J)

 Při další návštěvě doktora Hernandeze se Mira držela dál. Seděla na schodech s Norym na klíně. Sledovala, jak se lékař pokouší slabě pokrčit Jurimu nohu a pak ji zase natahuje. Juri překonával nyní už ne tak silnou bolest. Azmarinský doktor ho teď navštěvoval pravidelně a Juri si ho s postupem času začal vážit. Při jeho poslední návštěvě byl Juri dost na dně. Chyběla mu Mira. Nevěděl, co s ní je. Jestli se chce ještě vůbec vrátit. Svěřil se mu a Hernandez se zase svěřil se svými chybami. Mluvil o Kingsfordu. O tom, s čím se tam setkal. O otrokyních, které už ani nevypadaly jako lidé. O tom, co jim sám musel provádět. Teď se učil gumensky a žil s jednou z nich. „Stasi je svá," prohlásil. „Srovnává se s tím odlišně než jiné dívky, které jsem potkal."

„I než Mira?" dovolil si se zeptat.

Dario přikývl: „Všiml jsem si, jak je Mira vystrašená a nesmělá. Stasi ne. Stasi křičí a rozkazuje." Hovořil silným azmarinským přízvukem v krátkých větách. Ale Juri byl prostě rád, že si může popovídat s někým v podobné situaci, kdo ho nebude odsuzovat. Ten večer se dozvěděl ještě dost věcí. Taky o tom, že spolu se Stasi nic nemají. Jen spolu žijí. Juri si v tu chvíli pomyslel, že by mu nevadilo, kdyby mezi ním a Mirou už k ničemu nedošlo. Hlavně, kdyby se vrátila domů. A teď ji měl zpět. I když stále plachou. A byl za to moc vděčný.

Dario mu tentokrát přinesl hůl a vysvětlil mu, že berle už potřebovat nebude. Ale chce to stále chodit opatrně a moc se nenamáhat. A na to už dala pozor Mira, která o Juriho i přes to, co jí provedl, láskyplně pečovala. Pomáhala mu nohu protahovat, když delší dobu chodil po světnici, už ho hnala do postele. A taky přinášela do domácnosti peníze. Nejen pro něj a děti, teď už i pro sebe. Irina jí přinesla mast na jizvy a Mira si sedla na postel k Jurimu a poprosila ho, aby jí namazal záda.

Juriho její prosba překvapila, ale ona mu hned sdělila, že by se zeptala Hedviky, ale nechce, aby ji viděla.

Na to jen chápavě přikývl a začal jí rozvazovat šaty: „Potřebuješ se taky umýt," řekl jí. „Pořádně umýt."

„Ale kde?"

„Tady," oznámil jí. Nemohl vyšplhat do patra. „Já se otočím. Slibuji."

„Tak... tak zítra," špitla.

A on, aby jí dodal odvahu, zopakoval: „Zítra, Miro."
Rozvázal jí šněrovačku a odhalil zjizvená záda. Měla je celá vysušená. Loupala se jí kůže. Když se jí dotkl, najednou si zase stoupla: „Na něco jsem zapomněla," vyhrkla, přehodila si přes obnažená záda úplet a utekla mu do patra. Chtěl na ni něco zavolat, ale namísto toho čekal, zda se vrátí. A ona se vrátila. V rukou svírala panenku od něj. Byli zase zpět tam, kde před téměř dvěma lety. Stáhla si úplet, znovu se posadila a sevřela panenku. Juri jí začal natírat záda. Mira celou dobu svírala panu. Pak jí zavázal šaty a když vstala, všiml si, že má v očích slzy. „Děkuju," špitla jen a odešla za dětmi.

Juri by ji tak rád objal, ale nemohl dělat vůbec nic. Ani nevěděl, co říct, aby se v jeho přítomnosti cítila lépe. Následujícího dne však zase byla pilnou manželkou. Celý den věnovala jemu, dětem a kreslení. Večer se za ní stavil Anton a zase přinesl nějaké jídlo a pár mincí k tomu výměnou za další obrázky. Pak se Mira dle dohody umyla a nechala si od Juriho natřít alespoň záda. Ten večer jí ale nenechal jen tak odejít. Poprosil jí, jestli by mu nemohla chvíli číst a ona tak učinila. Seděla u madla postele opřená o zeď a on sledoval, jak se jí při čtení pomalu mhouří víčka. Jindy by ji k sobě přitáhl a nechal ji spát. Ale namísto toho k ní zašeptal: „Běž spát, Miřičko. Už je pozdě." A ona zaklapla knihu, špitla „dobrou noc" a odešla.