Nechtěný dar pt. 3

22. Muži z Lightmondu (J)

 Když měl jít poprvé do práce, Mira to nesla k jeho údivu nelibě. Na jeho oznámení jen kývala. Ale právě její mlčení naznačovalo, že se jí to nelíbí. Juriho napadlo, že už teď nebude moct prodávat obrazy. A že to ji nejspíš netěší. A o tom si s ní chtěl ještě promluvit. Ale taky ho na chvilku napadlo, že je jí možná přeci jen líto, že s ní už nebude doma. Přesto mu pečlivě připravila oblečení a dokonce svačinu. Všechno měl ráno připravené a jako ze škatulky.

Doma měl pocit, že se zastavil čas. Že se snad nikdy nedočká a do dílny nepůjde. Ale zima se pomalu stahovala a brzy mělo přijít jaro. Čas venku ubíhal stále stejným neúprosným tempem. I v dílně se leccos změnilo. Přibyli noví tovaryši. Čtyři a mezi nimi dva Azmariňané. Město se rozrůstalo. Přibývalo zakázek. Drobných. Velké přicházely většinou v létě. Ale vždycky bylo potřeba na co si sednout a na co položit večeři. Mladší gumenští tovaryši se Azmariňanů báli. Zato Juri a několik dalších mužů, kteří se dodnes přátelili s Eliasem Delgadou, se s nimi pokoušeli dorozumět. Jeden z nich, James Balliot, uměl trochu gumensky. I v Azmarinských vrších se živil řezbařinou. Uměl drobné květinové vzory, jaké se prý dělávaly na Azmarinském nábytku. A když ho Juri viděl, jak se patlá se vzorkem na jedné stoličce, napadlo ho, že by mu sám jednou nechal pro Miru vyřezat skříňku na šátky a další drobnosti. Byl to milý člověk. Juri hned pochopil, proč ho Savchuk zaměstnal. Druhý se nejdřív držel zpátky, ale když si Juri všiml, že nemá žádnou svačinu, rozdělil se s ním o své jídlo a všiml si, že se stále ošívá. Kolem krku měl šátek, ale Jurimu došlo, co pod ním skrývá. „Víš, proč byl potrestaný?" obrátil se na Balliota.

„Sloužil ve válce."

„Zabíjel?"

Balliot přikývl: „Utekl. Gumeni chytit. Zajmout jako otroka. Severopol... On zabít a zase utéct," sdělil mu lámanou gumenštinou.

„To by ale neměl být hřích... Ne ve válce. Tam jde každému o život."

James už vymýšlel, jak mu odpovědět, když si k nim přisedl Savchuk: „Poznali ho tu lidi. Dost lidí, kterým tam venku ublížil."

„Neměl by ještě ležet v posteli. Vypadá, že..."

„Do postele to má pár kroků. Ujali jsme se ho. Na pár dnů. Než se vzchopí."

„Věříte mu?" zeptal se Juri.

„Věří mu Chalkin," kývl k Juriho kamarádovi. „Narazil po cestě sem na Chalkinovu sestru. Jejich vesnici vyrabovali vojáci. Utekla, ale byla zraněná. Pár dnů předtím tam výprava ze Stakarina rozdala mapy. Měla jednu z nich u sebe, ale byla zraněná. Nedostala by se sem sama."

„Člověk občas zapomíná, že existuje svět tam venku," povzdechl si Juri. „Ani jsem nevěděl, že se z města ještě roznášejí mapy."

„Existuje jich pár set," oznámil mu Chalkin, který si k nim právě přisedl. „Pokaždé, když se jedna z nich dostane do města, se zase přidá k ostatním. A malé výpravy gumenských mužů je pak rozvážejí do Guménie, pokud možno co nejblíž k hranicím. Tijana mi o tom vyprávěla."

„Já se k mapě dostal náhodou," přemýšlel Juri. „Měl jsem narukovat. A nechtěl jsem odejít od Galiny. Tak jsme se sbalili. Já, Galina, Hedvika a naši. Už je to pět let. Galina byla těhotná a já rozhodnutý nám zajistit klidný život. Původně jsme mířili na sever. Vymysleli jsme si nová jména. A dřív, než zabušili na naše dveře, abych narukoval, jsem byl pryč. Takže jsem vlastně nezběhl," musel se pousmát. Po cestě jsme narazili na skupinu Gumenů, hlavně žen a dětí. Utíkali opačným směrem než my. A měli tu mapu a někoho ze Severopolu, kdo v ní dovedl číst." Byla to ironie, že do města, které mělo otevírat svou náruč všem, se dostali jen lidé ovládající staré gumenské znaky. Pár lidí ve městě už tvrdilo, že se do města dostali náhodou bez mapy. Ale Juri dovedl věřit jen části z těch prohlášení. Ke gumenským jezerům možná. Ale dál už to byl hotový labyrint. A po opatřeních, která se nyní chystala, už se dovnitř nemohl dostat nikdo jinak než pod přísným vojenským dohledem.