Nechtěný dar pt. 3

7. Stesk po domově (M)

 Moc to bolelo. Víc, než si dovedla představit. Toužila, aby ji Juri zase objal, ale taky se ho bála. A víc se ho bála, než po něm toužila. Nedovedla s ním být v jedné místnosti. Když ho viděla, myslela jen na to, že jí ublíží. Ty krásné pocity, které si stále dovedla navodit v mysli, když jí nablízku nebyl, zmizely. Ale ani to, co prožívala uvnitř, nebylo její lásce k němu nijak zvlášť nakloněno. Před týdnem myslela jen na to, aby přežil. Aby byla u něj a pomohla mu ulevit od bolesti. Přišla o dítě, aby zachránila jeho. A on ji za to obvinil z nevěry. Po tom, co jí opakoval, že není špatná. Že nemůže za všechno, co se jí stalo v Azmarinských vrších, jí ukázal, co si o ní ve skutečnosti myslí. Že když mu řekla, že ho miluje, řekla to jen tak. Protože ona neví, co je láska. Dělá to, co on jí ukáže, že je správné. Sama je hloupá holka. Ta, které se líbilo, že na ni sahali Azmariňané. A teď hledala dotyky v náručí jiného muže, i když je vdaná. Jako by ji snad ani neměl za ženu. Ale za zvíře, které se jen tak nechá ovládat pudy. A nehledě na to, co chtěl nebo nechtěl Miře udělat, ji potrestal tím nejhorším trestem, který si dovedla ode dne, kdy se do něj zamilovala, představit. Vzal jí domov. Nemohla se tam vrátit. Pouhá myšlenka na to, že je s ním v jedné místnosti, ji děsila.

Byla vděčná Lie, že to snášela s ní. Objímala ji, když Miru donutily vzpomínky na krásné chvíle s Jurim plakat. Četla jí, aby odvedla její pozornost jinam. Taky jí vyprávěla. Ale nevěděla, že Miru trápí už tím, jak pěkně mluví o svém muži a dětech. Pohled na Liino štěstí jí připomínal to, co jí proteklo mezi prsty. Nestýskalo se jí jen po Jurim, ale i po jeho dětech.

Když jí Lia poprvé navrhla, že by se mohla najíst se všemi v kuchyni, okamžitě začala kroutit hlavou: „Já... já se moc bojím," dovedla ze sebe vysoukat.

„Mužů?" zeptala se jí Lia starostlivě a pohladila ji po vlasech.

Mira přitakala: „T... tvého muže tolik ne. Nevím proč... A... ale pana Dimitrova a pana Mitka."

„Paskal je přes noc ve městě. A Anton to pochopí. Nepůjde k tobě blíž. Aspoň to zkus. Musíš být po týdnu v peřinách celá ztuhlá."

„Týdnu?" opakovala po ní Mira.

„Jsi u nás týden, Miro," uvědomila ji Lia.

„To bych se asi měla už sbalit," špitla Mira. „Děkuju, že jste mě tu nechali."

„Ale co to povídáš... Teď se tam přeci nemůžeš vrátit."

„Já půjdu do chudobince," řekla Mira. „Vy jste mi neslíbili, že mě budete živit."

„A co tam? Jen tam onemocníš. Vždyť ty jsi moje kamarádka, Miro. Nikdy bych tě nenechala tam jít."

„Tak... tak já Vám tu budu aspoň pomáhat. A přesunu se do kuchyně. Nebo jestli tu máte nějakou komůrku," po tolika slovech, co vyhrkla, se jí zase klížila víčka.

„Ale kdepak," odvětila Lia. „Nepotřebujeme pomocnici. A se spaním to taky půjde vymyslet. Paskal se vyspí dole v kuchyni. Pořídíme tam kanape."

„A nebude se na mě zlobit?"

„Ne, nebude. Moc času tu beztak netráví. A má pochopení pro to, čím si procházíš. Ale něco se přeci jen bude muset změnit. Jsem s tebou ráda, Miro. A nechci, abys o tom začala pochybovat. Jen potřebuji trávit víc času se svým mužem a dětmi. Elias se beze mě pořádně nevyspí."

Mira slabě přikývla. Už nebyla zvyklá spát sama. Měla strach z nočních můr. „Já ti to nebudu vyčítat," špitla. Ale taky po pravdě dodala: „Jen se bojím."

„Neříkám, že tu s tebou nebudu. Akorát musím být i tam."

„Žárlil kvůli tobě někdy Elias?" vyhrkla na to Mira.