Nechtěný dar pt. 3

8. Jsem tady doma (M)

Moje nejdražší Miro,

když jsem si tě přivedl domů, byl jsem nedůvěřivý. Nikdy dřív mě nenapadlo, že si přivedu do domu Gumenku, která byla v Azmarinských vrších. Takovým jsem se vyhýbal pro jejich i svoje dobro. Kdybych nepotkal Liu Delgadovou, nikdy bych nevěřil, že může taková dívka, tak poničená dívka, být dobrou hospodyní a ženou. Ale tys mě přesvědčila o opaku. Nebo jsi mi spíš ukázala, na čem v životě skutečně záleží. Svou srdečností, radostí z malých věcí a odhodláním stát při mně a věřit mi, i když máš tisíc důvodů, proč nevěřit mužům. Zamiloval jsem se do tebe vlastně už dávno. Chvíli po tom, co jsem si tě odnesl zpět z chudobince. Věděl jsem, že tě potřebuji ochraňovat, ať se stane cokoli. I když jsem třeba opakoval, že tě nechám jít, když budeš chtít odejít, věděl jsem že toho asi nebudu nikdy schopný. Vím, že jsem často byl příliš ochranitelský. Zakazoval jsem ti spoustu věcí. Častokrát jsem stroze rozkazoval. Ale teď vidím, že jsem tě tím spíš od sebe odehnal. Teď jsem už několik dnů na cestě. Ale vím, že jsi mi byla vzdálená ještě před tím, než jsem odjel. Myslel jsem si, že dělám dobře, když stojím opodál. Protože ti tak nemůžu ublížit. I když jsem si přál tě vzít do náručí a uložit k sobě do postele. Ale teď vím, že to nebyla pravda. Jen jsem tě od sebe víc odehnal. A teď se k tobě možná nikdy nevrátím. Ale jestli se to tak stane, prosím, abys se mnou měla trpělivost. Abys byla upřímná se svými city. A třeba se i pokusila ke mně být příkrá, když se zase zachovám jako pitomec. Tímto dopisem ti dávám svůj slib, že se budu vždy snažit ti být dobrým manželem. Ať to znamená cokoli... Miluji tě, Miro.

O pár dnů později Mira společně s Liou a Antonem stanula znovu před brankou Juriho domu. Ani jeden ji nechtěl nechat se vrátit samotnou. A ani Mira na to neměla odvahu. Anton zaklepal na dveře a Mira se na poslední chvíli schovala za něj. Trvalo dlouho, než se otevřely dveře. A zevnitř vykoukl udivený Juri: „To už jsi zpátky?" ptal se, jako by někoho čekal. Pak si zřejmě všiml Antona a Lii. „Promiňte, myslel jsem, že to Hedvika. Přišli jste mi říct něco o Miře? Chce ukončit manželství?"

Mira rozeznala v jeho hlase smutek. Pomalu vyšla zpoza Antona a roztřeseně odpověděla: „Vrátila jsem se domů." V ruce svírala balíček se svými věcmi.

Bála se Juriho reakce, ale on se najednou musel chytit futer, z úst mu vyšel roztřesený výdech a oči se mu zalily slzami. „O... opravdu?" vykoktal.

„Opravdu," přikývla. I ona měla v očích slzy.

Pak se Juri opíraný o dřevěné berle otočil a vyrazil dovnitř: „Tak pojďte dál. Nabídnu Vám něco? Hedvika tu teď není, ale čaj Vám snad připravím." Mira se rozhlédla po kuchyni. Byla poklizená. Ne tak pečlivě, jak by to udělala ona, ale přeci. Na plotně se ohříval hrnec, nejspíš s polévkou.

„Jen nech být," odpověděla mu Lia, která se taky pozorně rozhlížela okolo. Dveře do komůrky ještě nikdo zpět nevsadil. Mira chvíli postávala na místě, než se zeptala: „Kam si můžu dát věci?"

Juri se zdál být její otázkou rozhozený, ale pak odpověděl: „Nahoru. Já spím tady. Ještě se tam nevyškrábu."

Mira měla být ráda, že se za ní večer nedostane a nemůže jí ublížit. Ale ona ho litovala. I když se ho stále bála. Poslední dva měsíce musel strávit v bolestech.

„Tak my už tě tu necháme," zahlásila pak Lia. „Tedy jestli sis to nerozmyslela."

Mira slabě zakroutila hlavou: „Jsem tu doma."

„Ale kdyby něco."

„Určitě přijdu. Moc děkuju. Za všechno," objala Liu.

Když s Antonem odešli, odnesla si nahoru věci. Při tom si všimla, že její věneček už nad postelí nevisí. Zarazilo ji to. Přímo se lekla, že ji Juri zapudil. Že už není jeho žena. Slezla dolů a Juri ji zatím z kanapem se sklopenou hlavou pozoroval. Byl zticha. Vyhublý a pobledlý. Pamatovala si ho jako horu svalů.