Nechtěný dar pt. 3

11. Miřin plán (M)

 Když se po týdnu u Juriho zastavili na návštěvu Lia s Antonem, poprosila ho, zda by mu nemohla nabídnout k prodeji pár kreseb. Antona její prosba očividně překvapila. „To má být nějaká zkouška?" zeptal se přímo Juriho. Ten ale zakroutil hlavou: „Jsem na mizině," přiznal. „Mira se nabídla sama. Ale chci, abys dával peníze přímo jí. Budou její, ne moje. Postará se o sebe a o děti. A já jsem jí za to moc vděčný."

Mira s tím úplně nesouhlasila. Chtěla vydělat peníze právě proto, aby se postarala o Juriho. Aby mu mohla vařit pravidelně maso, vajíčka a mléko. Aby měl dostatek živin a zesílil. Dětem by zeleninová strava stačila. Jí rovněž. Ale Juri se ztrácel před očima. A ona kvůli tomu nedovedla zabít jejich vlastní zvířata.

Poslední týden se sžívali postupně. Juri pochopil, co si vůči ní teď může a nemůže dovolit. Mira se už tolik nebála trávit čas v jeho společnosti. Čítávala mu dokud uneusnul a pak povídala pohádku dětem. Nory ji oslovoval „maminko", ale Miře to nevadilo. Jen se ho jednou zeptala, proč jí tak říká. A chlapec odvětil: „Hedvika říkala, že naše maminka byla moc hodná. Že se o nás starala a vařila samé dobroty. A ty jsi taková. Takže jsi naše maminka, viď?"

„To asi jsem," usmála se na něj Mira. Měla teď na krku dvě děti. A jedno z nich bylo jen o osm let mladší než ona. Hedvika byla navíc dost vyspělá a nezávislá. Chtěla navštěvovat jiné děti ve městě. A Mira se bála, že by se jí mohlo samotné něco stát. Ale Juri ji nechával chodit po městě samotnou a vždycky se vrátila. Proto ani Mira nechtěla její svobodu nějak omezovat. Sama by ráda chodila na procházky. Jenže samotná se bála chodit ven. Nákupy nosil jednou za týden Juriho otec a Juri mu vždy všechno zaplatil. Tentokrát mu zaplatila Mira. A při pohledu na zužující se kupičku mincí v truhličce si uvědomila, že Juri opravdu nemá na rozdávání. Proto odpoledne zasedla pilně ke kreslení. Nejprve vybrala pár kreseb, kterých by se mohla zbavit. Poté začala kreslit další. Jen prostý výhled z okna na pár domků a skály za městem. Juri chvílemi pospával, chvílemi ji sledoval. Nakonec se jí zeptal: „Můžu se podívat?"

Mira mu donesla obrázek ukázat.

„Je to moc pěkné, Miro," usmál se na ni.

„Myslíš, že by si to někdo koupil?"

Juri přikývl: „Snad. Je zima. Lidé šetří. Nemůžeme čekat zázraky."

„Zase to děláš..." musela se usmát.

„A co?"

„Krotíš moje nadšení, abych nebyla zklamaná."

„Už mě znáš," odvětil.

Měl pravdu. Nedostala za obrázky tolik, kolik si představovala. Ale prodávaly se. To bylo hlavní. A Mira poprosila Antona o výplatu v mase, vajíčkách a mléce.

„Jestli strádáte, mohla jsi nám to říct. Pomohli bychom," prohodil k ní Anton, když jí chtěl podat peníze.

„Já vím. Děkuji. Ale já už toho od Vás dostala tolik."

„Rozumím, děvče," usmál se na ni a převzal si další kresby. Vrátil se domů, ale netrvalo dlouho a přinesl jí plato vajec, bandasku s mlékem a kousek hovězího. „Až se zase něco prodá, přijdu znovu."

Mira s vděkem na rtech donesla jídlo na stůl a Juri začal okamžitě sahat po berli. „Smím se podívat?" zeptal se a ona přikývla. Vzápětí stál u ní a ohromeně hleděl na vyskládané suroviny. Především na tu flákotu masa. „Část zkusím naložit do soli, aby se nezkazila," vysvětlila mu. „Ze zbytku zkusím udělat silnou omáčku. A z kosti bude vývar. Iryna mě naučila pár receptů. Tak na pět obědů by nám to mohlo vystačit."

„Jsi úžasná," řekl jí. Hleděl na ni obdivně a zamilovaně. Zase měl ten pohled, který v ní navozoval pocit bezpečí. Mira ho v tu chvíli samou radostí políbila na tvář. A Jurimu se rozlil po tváři široký úsměv. „Ale měla by sis příště koupit něco jen pro sebe. Nemám tu už žádné mastičky na tu tvou zjizvenou kůži. Musíš mít bolesti."

„Trochu to táhne a pálí," přiznala. „Ale..."

„dá se to přežít," dokončil za ni.

„Zlobíš se na mě?" zeptala se Mira. „Protože jsem nemyslela na sebe?"

Juri zakroutil hlavou: „Jsou to tvoje peníze. Jsem jen... smutný. Nechci, abys tu strádala."

„Já nestrádám," usmála se na něj. „Až budou další peníze, koupím si nějakou mast, slibuju."

„Tak dobře," usmál se na ni a pak se zeptal: „Smím se tě dotknout?"

Mira už si na Juriho pomalu zase zvykala. Ale stále měla v sobě víc strachu, než dřív. „Tak... tak dobře," přikývla a on ji slabě chytil za ruku. „Nikdy ti nepřestanu být vděčný, že ses ke mně vrátila."

„Já vím," odvětila. „Četla jsem tvůj dopis."

„Nechtěl jsem tě tím dopisem zviklat k rozhodnutí."

Mira zakroutila hlavou: „Jen jsi mi tím potvrdil, v co jsem doufala. Že jsi mě vždycky miloval. I když jsem o tom pochybovala. I když ses zlobil... Získala jsem jistotu, že i ty to vnímáš tak, že patříme k sobě," pustila Juriho ruku a dala se do vaření. Juri ji tiše pozoroval. Poslední dobou se na ni díval stále a v očích měl zvláštní fascinaci. Když uvařila omáčku a k tomu noky podle Iryny, sezvala děti ke stolu a před Juriho, který už se dovedl s její pomocí usadit na židli, postavila největší porci.

„Neblázni, Miro. Na tomhle jsme se nedomluvili," okamžitě začal protestovat. „To maso vrať zpátky do hrnce. Mě stačí jen trochu omáčky. A těch noků by mi taky stačila polovina."

Mira ho ale nehodlala poslechnout. „Jen jez. Kvůli mě..." vybídla ho.

„Tak tohle byl tvůj plán? Vykrmit mě k prasknutí?" zeptal se jí úsměvně a Mira na to přikývla: „Miluju tě. A bolí mě, jak teď vypadáš."

„Máš tak krásnou duši, Miřičko," usmál se na ni a dal se do jídla. Miru jeho reakce moc potěšila. Ale Juri nebyl jediný, kdo jí za to, jak se zachovala, poděkoval. Hedvika k ní večer v posteli zašeptala: „Miro, spíš už?"

„Ne," odvětila Mira.

„Já jsem ti chtěla říct, že jsem moc ráda, že jsi tatínkova žena."

„Já jsem taky moc ráda," odpověděla Mira a spokojeně usnula.