Nechtěný dar pt. 3

29. Tak ty ses oženil (P)

 Anton měl pravdu. Když se teď musel starat i o Nenu, mnohem víc přemýšlel o svém vztahu s Martinem. Neviděl ho už týden. Vyhýbal se mu jako zbabělec. Jako by doufal, že mu nějak zamlčí, že se oženil. A Martin si ani nevšimne, že dlouho nepřišel. Jenže Martin si všiml. Navštívil ho v neděli, když Elias s Liou vzali Nenu s sebou do kostela. Ve tváři měl ukřivděný výraz a pozoroval Paskala, jak doplňuje žrádlo dobytku.

„Nenašel sis na mě ani chvilku času..." poznamenal namísto pozdravu.

„Měl jsem moc práce..."

„Nelži. Chodil jsi za mnou každý den. I když jsem ti říkal, jak je to nebezpečné..."

„Třeba jsem ti už konečně uvěřil."

„Ty nikdy..."

Paskal se cítil provinile, a tak pokračoval v práci, aby se s ním nemusel bavit. Jenže Martin se nenechal odbýt: „Budeš dál dělat, že jsem vzduch?"

To jej donutilo se zarazit. „Ne, nebudu. Promiň. Hodně se toho stalo, víš..." chystal se mu to říct, když k němu přišel strážník: „Musíte jít se mnou."

„Ale proč?" nerozuměl Paskal. „Zatýkáte mě?"

„Vaše žena byla přepadena," oznámil mu a Paskal hned myslel na nejhorší: „Není snad..."

Zato Martin působil, že si nejdřív myslel, že je to jen vtip, ale Paskalova pohotová reakce jej přiměla uvěřit.

„Je v pořádku. Vzali jsme ji k výslechu. Vaše sestra je s ní," oznámil mu. Na to si Paskal oprášil čepici od sena a narazil si ji na hlavu: „Promiň," obrátil se na Martina. „Já ti všechno vysvětlím. Hned, jak se vrátím."

Vzápětí už seděl ve voze. Koně ještě ani nestály na místě a už seskakoval a vbíhal na služebnu. Opakoval, že jde za Nenou Mitkovovou. To jméno mu znělo zvláštně. Ani nevěděl, jestli jí řekl, jaké je teď její příjmení. Strážníci se ho ujali a vedli ho do malé málo prosvětlené místnosti, kde vedle Lii seděla Nena a naproti nim zády k Paskalovi Anatoly a Auri. Paskal ale věnoval pozornost hlavně Neně. A ta se okamžitě rozběhla k němu a nechala se od něj vzít do náručí. Pak se dala do pláče. „Co se sakra stalo?" zaklel. „Měli jste ji hlídat!"

„Mrzí mě to," omlouvala se hned Lia. „Zapomněli jsme ji v kostele. Šli jsme na hřbitov a ona si myslela, že už jsme odešli domů. Chtěla nás dohnat, ale narazila na toho příšerného člověka."

„A jsi celá?" zeptal se Neně a ta jen přikývla. „A... a kde je Elias?"

„Ještě ho vyslýchají," oznámil mu Anatoly. „Pěkně ho zřídil."

„Ale Elias mu nic neudělal... Nebo?..."

„To zatím nevíme," odvětila Lia. „Běžel napřed, aby jí neublížil."

„Jestli ano, já to vezmu na sebe," vyhrkl Paskal bezmyšlenkovitě. „To snad můžu ne? Slyšel jsem, že to jde."

„V případě manželství. Mohl bys vzít na sebe trest za Nenu, ale nikoli za svého švagra."

Paskalovi se začínal zklidňovat tep, ale viděl, jak vyděšená je jeho těhotná sestra: „Promiň, sestřičko. Ohrozil jsem Vás. Byl jsem příliš zbrklý. Měl jsem se s Nenou třeba přestěhovat do města a nezatahovat Vás do toho."

„To je v pořádku," řekla. „Elias věděl, co dělá. Taky chtěl pomoct," usmála se. „Mohl bys vzít domů Auriho?"

Paskal přikývl, jenže Auri začal protestovat, že zůstane, a tak nakonec odešel bez něj. Nasedl s Nenou do drožky a nechal ji se o něj opřít. „Opravdu ti nic neudělal?" zeptal se a ona se mu zahleděla do očí. Poznal na ní, že to není tak úplně pravda.

„Jen mluv, zlatíčko," vybídl ji a ona zašeptala. „Chtěl, abych si klekla, a pak..." nedořekla to, ale Paskalovi to bylo jasné. „A pak přišel Elias, řekl, ať mě nechá být a on ho pak strhl na zem a začal do něj kopat. A Elias křičel, ať doběhnu pro pomoc..."

„Takhle jsi to řekla strážníkům?" zeptal se Paskal.

Nena přikývla a Paskal ji na to k sobě přimkl blíž: „Byla jsi moc statečná."

„Děkuju, že sis pro mě přišel."

„Je to vtipné," musel se pousmát. „Známe se teprve týden a přesto jsi teď mojí nejbližší rodinou."

„A ty mojí," usmála se zase Nena. Bryčka vjela do brány a vzápětí už pomáhal Neně vystoupit. Od domu k nim scházel Anton, ale zdržel se k Paskalově smůle i Martin. A teď jej viděl vést vedle sebe třináctiletou dívku.

„Co se stalo? Kde je Lia s Eliasem?" volal Anton.

„U výslechu. Snad by měli přijít v pořádku. Elias je jen zbitý." Na víc se Anton nevyptával. „Sjedu tam. Děvečka je těhotná. Musí jet domů."
„Obávám se, že bez Eliase neodejde."

„To ani já ne," odvětil rozčíleně Anton a už vedl ze stáje koně k povozu.

Paskal mezitím míjel Martina dovnitř. Ten mlčel s ohledem na Nenu, ale taky se stále neměl k odchodu. Paskal mezitím zavedl Nenu do pokoje, nechal ji se převléct a zatím jí došel uvařit čaj a spravit Irynu o tom, co se stalo. Iryna mu pro ni ještě nalila polévku, ale musela se zdržet u Seli a Iri. Když však vycházel schody nahoru, před pokojem čekal Martin.

„Zbláznil ses?" zašeptal.

„Tak ty ses oženil," poznamenal Martin namísto odpovědi. „A vzal sis dítě."

„Dítě, které si prošlo peklem. Neměl jsem jinou možnost, jak ji z toho dostat," řekl na to. Vešel kolem něj dovnitř a položil jídlo a pití na stůl vedle Neny. „Potřebuju ještě něco vyřídit. Ale pak přijdu, dobře?"

Nena přikývla, ale pak dodala: „Mohl bys ještě zatopit, prosím?"

A Paskal roztopil v kamnech a vytratil se zase na chodbu. „Všechno ti vysvětlím. Jen toho na mě poslední dobou bylo opravdu tolik, že jsem se nemohl ozvat. Nebo jsem možná nevěděl, jak se ozvat... co říct..." chtěl pokračovat, když ho Martin políbil na rty. „Už mlč a běž za ní. Ta holka tě potřebuje. Jen mi slib, že o tebe nepřijdu."

„Nepřijdeš, slibuju," usmál se Paskal. „Někdy v noci zase přijdu."

„Rád tě uvidím," řekl na to Martin, a pak tiše zašeptal: „Miluji tě."
„A já tebe." odpověděl úlevně Paskal.