#CATCH ME# [MUKE Cz AU]

#Fifteen

Hi ^^ Tak jak jsem slíbila, přidávám další díl ;)
Další očekávejte v průběhu týdne.
Děkuju Vám všem, že komentujete a hlasujete :3 Jste awesome!

Hope ya like it! ^^

"Jo? Na co?" Michael zvědavě pozvedl obočí.

"Nooo..." Luke se nervózně poškrábal na zátylku. "Včera to bylo fajn, tak bych se tě chtěl zeptat, jestli by sis to nechtěl třeba zopakovat? Stačí třeba procházka... nebo tak něco." Lukova slova byla nervózní a trhaná. Během věty si několikrát odkašlal nebo se zarazil. Volil slova, kterými si nebyl jistý. Zkrátka- byl nervózní. Nikdy se mu nestalo, že by se musel klukovi, či holce nějak dvořit. Vždy stačilo hodit po nich očko nebo jeden ze svých sexy úsměvů a bylo to. Ještě ten den s nimi skončil v posteli, minimálně muchlováním. Jenomže Michael byl jiný. Byl odtažitý a opatrný. Luke si byl téměř jistý, že je to kvůli nějaké zkušenosti z minulosti. Už se s tím setkal. Sám takový kdysi býval, než se odvázal a začal si opět užívat svůj mladý život. Michaela zřejmě někdo zradil a zlomil mu srdce. Určitě to bylo způsobené láskou. Moc dobře věděl, že pohráváním si s ním tomu moc nepomůže. Ale on zase nemohl pomoct sobě. Chtěl Michaela tak moc, až se mu o něm po nocích zdálo. Michael sledoval jeho nervozitu a přitom přemýšlel. Nevěděl, zda-li je správné si Luka pouštět tolik k tělu. Bál se citů, které by k tomuto neuvěřitelně krásnému, blonďatému chlapci s hlubokýma azurovýma očima, mohl chovat. Mísily se v něm pocity. Nenáviděl Lucase za to, jak se chová, ale zbožňoval ho za to, jaký doopravdy je. Také sebe nenáviděl za to, jak strašně slabý je, ale přitom mu až příliš záleželo na tom, aby se netrápil, aby se do blonďáka nezamiloval. To že mladší tak dlouho mlčel jen Lukovi přidávalo na nervozitě. "Půjdu," přikývl Michael a Lukovi se rozzářily oči. "Ale ne v nejbližší době. Mám teď nějaké problémy, co musím vyřešit a nemůžu se zbytečně rozptylovat," zarazil blonďáka Michael a tím plamen štěstí v jeho očích pohasl. Luke si neustále v mysli opakoval tu větu: "Nemůžu se zbytečně rozptylovat." Píchlo ho u srdce, i když nevěděl proč. "Dobrá," přikývnul Luke. Michael se pak jen rozloučil a odešel. Luke se za ním zklamaně díval a přemýšlel, proč se nechal tímhle klukem tolik pobláznit. ** Byl konec školního roku na Arundelu. 31. června. Michael už od jejich posledního rozhovoru s Lukem nepromluvil. Ne, že by se mu vyhýbal, ale spíše na něj nenarazil. Míjeli se. V jídelně se sice vídali, ale byl tady háček. Je to pár měsíců zpátky. Stalo se to tak týden po tom, co spolu naposled mluvili. Na školu nastoupila nová dívka. Štíhlá vysoká blondýna s vlasy po pás. Byla lehce snědá a její uhrančivé oči Michaela probodávaly pokaždé, když ho spatřila a on ani nevěděl, proč. Nic jí neudělal, vlastně s ní ani nepromluvil. Později zjistil, že její křestní jméno je Hannah a chodí do třídy s Lukem, který tuto dívku shledal vcelku přitažlivou. Později ale zjistil, že tuhle krásku jen tak nedostane. Byla nedosažitelná podobně, jako Michael. Ale tahle s Lukem flirtovala. Líbilo se jí hrát si na nedostupnou a přitom ho provokovat Líbilo se jí hrát si s Lukem, který po ní začal po nějakém čase prahnout. Zkoušel všechno, dvořil se jí, byl na ní milý, snažil se před ní předvést, aby jí ukázal, že má na škole kontrolu. Občas jí dokonce přinesl květiny. Když jí přinesl rudý tulipán a Michael to zdáli pozoroval, píchlo černovlasého u srdce. Avšak, velice dobře si uvědomoval, že to byl on, kdo zapříčinil to, že se již dále nestýkali, ale on k tomu měl pádný důvod. Po jejich rozhovoru následujících několik týdnů řešil s otcem přes dopisy a občasné telefonáty jeho stěhování k bratranci sem do Británie. Po dlouhé době se mu to povedlo a to až s dopisem od vedení školy s tím, že Michael se jistě polepšil. Takže počátkem prázdnin Michael bydlí u svého jednaadvacetiletého bratrance Alexe. Mohl být tak v neustálém kontaktu s tetou Annou a také už ho nebude utlačovat jeho otec. A teď, když už měl po problémech a mohl jít s Lukem na slíbenou procházku, neměl šanci. Luke byl neustále u Hannah. Už si ho nevšímal, jakoby úplně zapomněl. To Michaela bolelo. Všechno si začal vyčítat. Věděl jsem, že to nemyslí vážně, věděl jsem, že je jako všichni ostatní, věděl jsem že mi ublíží, věděl jsem, že mě opustí, věděl jsem, že jakmile se objeví někdo lepší, tak na mě zapomene. Pořád si to opakoval. Jenomže... když to všechno tak dobře věděl, proč ho to teď tolik bolelo? Proč po nocích tiše brečel do polštáře a tulil si opičáka k hrudi? Proč pokaždé, když vidí Hannah s Lukem, jak se smějí, cítí bolest na hrudi? Proč ho píchne u srdce kdykoli, když projde kolem Luka a on jej ignoruje? Když nemohl jít na procházku s Lukem, šel sám. Ash zase trávil čas někde s Calumem. Nakonec to totiž dali dohromady a teď spolu tráví každou volnou chvíli. Michael už několikrát seděl v prázdném pokoji na jeho posteli a zoufal si. Vydal se do zahrad hradu a nechal se unášet proudem svých myšlenek. Možná měl Luke tehdy pravdu. Možná ho Ash už měl plné zuby a on se mu teď vyhýbá. Už s ním skoro nemluví a Michael tak trpí. Ztratil Luka, ztratil Ashe a teď neměl vlastně nikoho. Procházel zahradou a dostal se do záhonu tulipánů. Uhodily jej vzpomínky. Lukův dar, kavárna, západ slunce, jeho osvícená tvář. V očích ho zapálily slzy a on několikrát za sebou rychle zamrkal, pokoušejíc se tak zahnat je, ale nedařilo se mu. Slzy překonaly stavidla a spustily se po jeho tvářích. Byl tolik naivní. Nechal se oblbnout, ačkoli se snažil tomu zabránit. Jeho vlasy ještě více ztmavly. Už ho nebavilo neustále se ovládat. Něco ho napadlo. Po několika dalších minutách se zvedl a zamířil do lesa, který zabírá několik hektarů školního pozemku. Když byl dostatečně daleko od školy, vybral si jako skrýš pro šaty dutý strom. Pomalu se začal svlékat. Začal botami, za nimi stáhl ponožky a bosými chodidly si stoupl na vlhkou zem. Zabořili je hlouběji do hlíny a užíval si ten příjemný chladivý a přitom tolik jemný pocit, který jej na nohou šimral. Pokračoval mikinou, kterou si přetáhl přes hlavu rovnou i s tričkem. Sklopil hlavu, aby si mohl pozorně prohlédnout své tělo. Za pobyt na Arundelu zhubl a šlo to na něm vidět. Bohužel Michael nebyl typ co každý den posiluje, aby měl přitažlivé tělo. Byl hubený, ale svaly se mu nerýsovaly a mu to vlastně nijak nevadilo, přestože si nepřipadal nijak krásný. Přešel to a rozepnul si kalhoty, které následně stáhl až ke kotníkům. Vykročil z nich a prsty zahákl za lem boxerek. Zhluboka se nadechl. Nerad tohle dělal, ale musel to provést před každou proměnou, protože si nerad trhal oblečení. Chvíli zůstal stát nahý na místě. Oblečení poskládal do úhledného komínku a i s botami jej ukryl do dutého stromu. Později se sem vrátí. Znova se zhluboka nadechl a upřel svůj pohled někam do dáli. Udělal první krok. Byl drobounký a dá se říci, že váhavý. Další už byl delší a rozhodnější. Přešel do plynulé chůze, z plynulé chůze do poklusu až se nakonec plnou rychlostí řítil napříč lesem. Obratně přeskakoval pařezy, povalené stromy, drobné keříky, či podobné překážky a kličkoval mezi stromy. Když se před ním objevil další spadlý strom, nepřeskočil jej, nýbrž se odrazil a dopadl na něj. Nezdržel se tam ale dlouho, protože se ihned odrazil vysoko do vzduchu. Začal s přeměnou. Byla to záležitost pár sekund, ale Michael vnímal každou setinu, každý detail, každý pocit. Začalo to mírným mravenčením v hrudi a pak se to rozlilo po celém těle. Cítil teplo a svědilo ho ve vlasech jak mu odtud vyrůstaly dvě uši. Ozvalo se pár nepříjemných lupnutí- to se mu rovnaly kosti. Páteř se mu prodloužila a místo kostrče teď měl dlouhý huňatý ocas, nehty nahradily drápky, dlaně měkké polštářky, po jeho těle vyrašila dlouhá šedo-hnědá srst, jeho zrak se změnil. Viděl ostřeji, ale vymizely některé barvy. Na zem dopadl Michael v podobě velkého psa. Běžel dál, ale vše už bylo jiné. Slyšel daleko více zvuků, cítil tolik pachů a běželo se mu daleko lépe. Hnal se lesem a po několika kilometrech hlasitě fuňel. Ale nepřestával. S každým přibývajícím uběhlým metrem ze sebe dostával další kapku vzteku a z toho byl vodopád. Proudily z něj emoce. Smutek, žal, zdrcení, bolest, frustrace, vztek. Takový vztek, že se z jeho tlamy občas ozvalo tiché zavrčení.Asi po hodině a půl neustálého běhu dorazil ke školí přehradě. Jedna její část se stáčela za kopec, kam nebylo z hradu vidět a právě v těch místech vyběhl. Břeh byl ohraničen stromy. Stál, zrychleně dýchal a rozhlížel se, přičemž napínal uši. Zavětřil, aby se ujistil, že je sám. Až tehdy se odvážil přiblížit se k vodě a hltavě se napít. Byl vyčerpaný, ale na druhou stranu byl uvolněný. Vše, co jej tížilo nechal za sebou někde roztroušené na kousky v lese. Kdyby mohl, spokojeně by se usmál, ale teď mu jen stačilo vkročit do vody. Ne úplně, jen do hloubky několika centimetrů. Chladil si od běhu rozpálené tlapy. Jeho dech se zklidnil a on si jen tak chodil blízko břehu sem a tam. Přes šplouchání vody, kterou vířil svýma nohama však nezaznamenal, že je něco špatně. Až když jej do čenichu uhodil cizí pach, uvědomil si, že už není sám.