#CATCH ME# [MUKE Cz AU]

#Twenty-six

   Tak zlatíčka... Mám tady pro vás poslední díl. Je mi na jednu stranu strašně líto, že tahle povídka pro mne i vás, drazí čtenáři, končí, ale na tu druhou nemůžu uvěřit, že jsem došla tak daleko a příběh dokončila ^^
  Teď doufam, že si poslední díl užijete : 3 Ještě nás čeká Epilog a poděkování ;)

Luke mladšího z chlapců zavedl do nejvyšší věže, jejíž střecha byla otevřená, a tak sloužila jako rozhledna. Bylo zde krásně vidět na městečko Arundel rozléhající se v šeru večera a dávalo o sobě vědět jen slabým zařením pouličních lamp rozesetých podél spletitých úzkých uliček. Byl to vskutku dechberoucí pohled, ale co Luka uchvátilo více, byla Michaelova užaslá tvář. Lehký vánek si pohrával s jeho blonďatými vlasy a tváře zrůžověly následkem chladného podnebí.
   "Tak... O čem jsi chtěl mluvit?" usmál se mile Michael, čímž vyrušil Luka z rozjímání o chlapcově kráse. Vědel, že by takové věci dělat neměl, jenomže zakázané ovoce chutná nejlépe, není-liž pravda?
    "O... O nás," vydechl těžce Luke.
    "O nás?" zopakoval maldší s tázavě pozvednutým obočím.
    "Yeah," přitakal vyšší blonďák a podíval se Michaelovi zpříma do očí, kterelé se ve večerním šeru slabě leskly. "Chci se omluvit za své chovaní." Mluvil zcela tiše, až měl pocit, že jeho slova unáší vítr a k Michaelovým uším se ani nedostala. Ale opak byl pravdou.
   Michael si tiše povzdechl, "Neomlouvej se Luku. A už vůbec ne za své chování. Buď ho změň nebo v něm pokračuj, ale v tom případě se ke mně nepřibližuj." Jeho hlas byl chladný a slova bodala jako ostrý nůž přímo do Lukovy hrudě. 
    "Ch-Chci se změnit," promluvil naléhavě Luke. "Opravdu ano, ale-"
   "Ale co, Luku?" sykl Michael, podrážděn tím, že by se snad Luke chtěl nějak vymlouvat. "Co ti brání? Tví rádoby kamarádi? Tvé postavení a sláva na škole? Nebo snad tvá vlastní hlava, či srdce? Co je to Luku? Co ti brání v tom, změnit své chování?" Michael na Luka tlačil, i když si uvědomoval, že by neměl.
   "Mich-"
   "Nebo je to snad ve mě?" přerušil jej opět chlapcův, tentokrát ublížený, hlas.
   "Ne!" vyhrkl rychle Luke. "To rozhodně ne! Ty za nic nemůžeš, Mikey," snažil se ho Luke utěšit a záměrně použil chlapcovu přezdívku, jen aby jej obměkčil.
   "Tak co je to?!" vyhrkl Michael, již trochu podrážděně.
    "J-Já..." Luke se odmlčel, "zatanči si se mnou," vypadlo z něj najednou. Panovalo mezi nimi ticho. Oba přemýšlely nad významem těch slov, která blonďatý chlapec vypustil z úst a jak asi souvisí s jejich předešlou konverzací. Ale oba vědeli, jak. Nijak.
   "Co?"
   "Zatanči si se mnou," zopakoval Luke, tentokrát o něco jistější svými slovy. "Chci, aby sis se mnou zatančil. Věnuj mi svůj první tanec."
    "Luku-"
    "Prosím," přerušil Michaelovy protesty, které se draly na jeho plné rty, Luke.
    "Nehraje tady hudba," namítl Michael, hluboko v jeho hlase se usadila rezignace.
    "Nepotřebujeme ji," přistoupil Luke k nižšímu chlapci, "je přímo tady," poklepal ukazováčkem na jeho spánek, "a tady," dodal, pokládajíce dlaň na levou stranu jeho hrudníku, kde mohl cítit splašený tlukot jeho srdce.
    Naklánějíce se k chlapcovu uchu, zašeptal: "Jen jí naslouchej."
   Michael tedy zavřel oči. Snažil se zklidnit chvění svého těla i dechu. Když se mu to povdlo, snažil ve své mysli nalézt hudbu, o které Luke tvrdil, že tam je. Nic ale neslyšel. Jen cítil, jak jeho srdce zběsile naráží do hrudního koše. A jak se na to soustředil, našel v tom jistý rytmus.
   Luke jej celou dobu okouzleně sledoval. Jeho chvějící se víčka, to, jak si ve snaze se soustředit, kouše ret. Když se jeho napjatá ramena uvolnila a celý Michaelův postoj zvláčněl, opatrně přesunul svoji levou ruku na jeho pas. Pravou uchopil Michaelovu ruku a moc dobře cítil, jak se při jeho doteku zachvěl- to jej donutilo k jemnému úsměvu. 
   Pomalu a zlehka se začali pohybovat po ploše věže. Následovali melodie svého srdce a tiše si hleděli do očí, ve kterých se navzájem ztáceli. Jako vždy, Michaela modř Lukových očí udivovala a dostávala do kolen, která se mu momentálně chvěla, jakoby se každým okamžikem měla podlomit a on by tak snočil na zemi. Jedinou jeho oporou byla Lukova silná paže omotaná kolem jeho pasu.
    Musel to byt vcelku vtipný pohked, na ty dva, jak se v tichu pohybují. Jeden klučina v tílku, roztrhaných džínách a keckách a druhý v úhledném obleku s červenou košilí a naleštěných černých botách. Jakoby dva protiklady utápějící se ve vzájemném souznění. Byli uzavření ve vlastní bublině, kde neexistovalo nic jiného, než oni. Luke umělndobře tančit, a tak vedl Michaela, který si chvílemi nevěděl rady. Několikrát také nešikovně šlápl staršímu na nohu, ale rychle to s úsměvem přešli a pokračovali v elegantním, ladném tanci.
    Na tu malou chvíli se vše zdálo zcela perfektní. Jakoby se i dokonce jejich srdce sladila a teď bila ve stejném rytmu. Tělo natisknuté na to druhé, navzájem se hřáli tak, že klesající teplota kolem je nijak netrápila. Nepotřebovali sledovat, jak a kam se pohybují. Nedívali se pod nohy ani kolem sebe. Jediná věc, které patřil jejich pohled, byly oči toho druhého. Azurově modrá, téměř čistá, jako nebe samotné s mechově zelenkavou, jako ten nejtajemnější les.
    Bylo to dokonalé.