Deníky lovce /Supernatural FF/

2. Smuteční

Před budovou soudního lékařství stálo policejní auto. Nesvítilo, neblikalo ani nepískalo. Jen tam stálo a čekalo. Na mě.

Pomalu jsem otevřela přední dveře a vklouzla dovnitř. Nahmatala jsem bezpečností pás a ten přes sebe natáhla.

Policista se na mě zadíval. „Jste v pořádku, slečno?" Nevím, jak se mu to povedlo, ale z jeho hlasu zněla upřímná lítost. Neměla jsem odvahu otočit se na něj a podívat se mu do očí. Třeba bych zjistila, že tón hlasu není všechno. Že ta lítost je jen falešná přetvářka. Ano, samozřejmě. Samozřejmě, že ta lítost není skutečná. Vždyť... komu by záleželo na mně?

A tak jsem mu odpověděla, že jsem v pořádku, ale že chci raději zavézt domů. Hned. On nastartoval a zeptal se na adresu. V paměti jsem pátrat nemusela. Moje stará chicagská adresa mi naskočí i teď jako první, pokud se mě někdo zeptá, kde bydlím. Policista Meyer, jak se psalo na jeho jmenovce, pootočil volantem a my se za tichého předení motoru rozjeli.

Natočila jsem hlavu tak, abych se dívala z okýnka. Byl říjen, podzim. Listí pomalu opadalo a město se halilo do mlhy. Ideální počasí. Pan Meyer zapnul rádio, snad aby mě přivedl na jiné myšlenky. Ale ucouraný cajdák na téma nikdy nekončící lásky ve mně teda vzbuzoval všechno, jenom ne optimismus.

A právě proto jsem byla tak ráda, když konečně zastavil před starým, cihlovým domem. Otevřela jsem dveře snad ještě před zastavením a utíkala ke kufru auta, kde byla moje zavazadla. Sportovní tašku jsem přehodila přes rameno a kufr vzala do ruky. „Nechcete pomoc?" „Ne, děkuji," opáčila jsem hned a vydala se ke svému starému domovu. Otevřel mi, klíčky jsem už dávno neměla, a ten útlý svazeček mi strčil do ruky. „Slečno, kdybyste něco potřebovala..." Zkusil to na mne znovu. „Ne, díky," zamumlala jsem a vklouzla do tepla. Otevíral pusu, aby řekl ještě něco, ale já mu zabouchla před nosem. Už žádné další lítostné řeči.

Kufr i tašku jsem nechala za dveřmi a rozběhla se ke schodišti, které vedlo o patro výš. Hned naproti němu byl můj starý pokoj. Rozrazila jsem dveře a zůstala omámeně stát na prahu dveří.

Babička nechala všechno přesně tak, jak to vypadalo v den, kdy jsem utekla. Skříň byla otevřená a přes její dveře přehozeno několik kousků oblečení. To jak jsem spěchala. Postel byla rozestálá a v útrobách peřin leželo moje maturitní vysvědčení společně s dopisem na rozloučenou. Nemusela jsem chodit blíž, abych si toho všimla. Písmo bylo rozmazané od slz a papír samotný ochmataný.

Pomalu jsem vstoupila dovnitř pohled upřený na stěny. Ty tapety mi byly odporné ještě teď. Fuj. Když mi umřeli rodiče, babička pro nás se sestrou připravila pokoje. Nevím, proč ten můj byl celý vytapetován na růžovo. Možná proto, že jsem byla opravdu malá. Možná proto, že růžová je barva holčiček. Ale když jsem se vzpamatovala ze smrti rodičů, trvala jsem na tom, že ty tapety musí domů. Babička mi to slibovala. Několik let. Ale nikdy se tak nestalo a já je začala polepovat plakáty s hvězdami té doby. Babička je jednou za čas strhla, protože ten polonahý chlápek s kytarou v ruce přece není vhodný pro mladou slečnu. Ale já jsem na to byla zvyklá a proto jsem měla vždy řadu dalších tapet v záloze. Byl to jeden z mnoha bojů, které jsme s babičkou mezi sebou měli.

Babička mi nikdy nerozuměla a já ji to neměla za zlé. Já zase nikdy nerozuměla jí.

Vklouzla jsem do postele a vedle sebe položila dopis i maturitní vysvědčení. Teď jsem ty věci mohla vyhodit. Stejně už nikoho nezajímali. S pohledem upřeným vzhůru na několik fosforujících hvězdiček a se slzami v očích jsem několik minut a hodin přemýšlela. Nad maličkostmi, nad minulostí. Ale nakonec jsem usnula. Jen škoda, že jsem nevěděla, že je to na delší dobu můj poslední spánek.