Deníky lovce /Supernatural FF/

20. Sen

„Máš všechno?" zeptal se mě Sam, který už seděl v autě.

Přikývla jsem a sedla si na sedadlo spolujezdce. Podle všeho nás čekala dlouhá cesta přes celé státy. Abychom to všechno stihli, čekal nás dlouhý let přes celé státy. Proto jsme sebou měli jen jedno společné zavazadlo, ve kterém bylo oblečení na týden a spoustu malých dárek pro Samovu mámu, bratra Deana a Carmen. Ať už byl Carmen kdokoliv.

Nechtěla jsem letět letadlem.

Když jsem, jen tak mimochodem, prohodila, že bychom si mohli udělat pěkný výlet a do Kansasu přijet autem, Sam se nahlas rozesmál. Pohladil mě po vlasech a znovu se zasmál. Pak jen zakroutil hlavou a stále se chechtající přihodil do tašky ještě jedno tričko.

---

Při vzletu jsem se necítila dobře.

Jednou rukou jsem křečovitě držela opěradlo svého sedadla, zatímco druhou jsem drtila Samovu ruku. Neprohodil sice ani jedno slovo, ale nešlo nevidět, jak se tváří. Evidentně jsem měla buď moc dlouhé nehty, nebo moc pevný stisk. Nebo oboje.

---

Měla jsem čas přemýšlet.

Ne jen během letu, ale i během celého dne.

Během balení na cestu jsem měla dostatek času, abych si prošla byt. Z fotek jsem pochopila větší část příběhu. A ten zbytek jsem si domyslela sama.

Zmateně jsem si brala do rukou rámečky, a přitom všem jsem se tvářila, že uklízím. Když jsem si nebyla jistá, prostě jsem vzala fotku do ruky a došla s ní za Samem. Romanticky jsem si povzdechla, a zašeptala: „Pamatuješ si na tohle?" On jen přikývl a dovyprávěl mi příběh, který se k fotografii vázal.

Jenže když jsem to udělala už po několikáté, dostala jsem nadáno, že místo uklízení bych mu mohla pomoct balit, nebo nám uletí letadlo.

Stále jsem nechápala ani polovinu z toho, co se dělo.

Ale měla jsem teorii.

Měla jsem teorii o tom, že jsem se, nějakým záhadným způsobem, ocitla v nějakém alternativním vesmíru. V alternativním vesmíru, kde zřejmě neexistovalo nic, jako byl lov. Nic, co by se ani zdaleka podobalo duchům, upírům, vlkodlakům a další podobné havěti. V nějakém alternativním světě, kde jsem skončila se Samem. Se Samem Winchesterem, ze kterého se stal úspěšný právník. Jehož otec umřel na infarkt. Jehož matka vůbec neuhořela, ale žije si spokojeným životem v Lawrence. Jehož bratr je... No, dobře – to jsem tak úplně nevěděla.

V momentě, kdy se mi tohle sepnulo, došlo mi, co to znamená pro mne. Zmateně jsem cosi zamumlala a s mobilem v kapse vyběhla před dům. Zoufale jsem si projížděla svůj telefonní seznam.

Pokud žije Samova matka... Co Angela? Moje máma? Můj táta? Babička? Děda?

Vytočila jsem Angelino číslo a nechala telefon zvonit.

„Jennifer?"

Zalapala jsem po dechu.

„Jennifer?"

„Angie?" šeptla jsem potichu. Měla jsem roztřesený hlas. Bála jsem se promluvit. Měla jsem strach, že pokud řeknu ještě slovu, rozbrečím se. Měla jsem strach, že pokud promluvím víc nahlas, probudím se z tohohle zvláštního snu.

„Jennifer? Co se děje? Nemám zrovna moc času."

„Nic, Angie. Já jen... ráda tě slyším."