Deníky lovce /Supernatural FF/

23. Zlo jménem Blondýna

„Tak se na to podíváme." 

Iren se zhluboka nadechla a po tváři ji přeběhl úsměv. Dean mě chytl za rameno a jedním prudkým pohybem mě stáhl za sebe. Natáhl před sebe nabitou zbraň, zatímco já z kapsy vytáhla placatku se svěcenou vodou. Za svými zády jsem slyšela hlasitý smích od Crowleyiho.

„Máme tu jednoho Winchestera." Blonďatá démonka luskla prsty a Dean odletěl stranou, přičemž mu z ruky vyletěla zbraň. „Jednu Johnsonovou." S úsměv se podívala na mě a opět luskla prsty. Ucítila jsem, jak se mi podlomila noha. Bylo to, jako kdyby mi vypověděla službu a já se s hlasitým a bolestivým výkřikem zhroutila na zem. Noha mě nepřestávala bolet a já zjistila, že s ní nemůžu ani pohnout. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, co mi démonka udělala – jedním lusknutím mi zlomila holení kost. „A jednoho démona." Znovu luskla prsty, a tentokrát se ni nestalo. Crowley zmučeně zvedl ruce, které měl spoutané a Iren nad tím jen protočila očima. Pak mi najednou zmizela z očí a z ničeho nic se objevila za Crowleyim. Sundala mu pouta a on si z hrudi vytáhl kulku s ďáblovou pastí. „Přeji pěknou zábavu," dodal ještě, než nám zmizel z očí.

Dean se ztěžka zvedal ze země, evidentně omámený nepěkným pádem, který mu Iren způsobila.

A já? Já jen zoufale ležela na zemi, a polykala hořké slzy bolesti, které mi působila zlomenina.

„Poslyš děvko. Tady nejsme v Anglii, abych se ti klaněl jako nějaké královně." Ozval se Dean. Pohledem jsem přejela od něj k Iren, která se tvářila pobaveně. „Deane, zlatíčko. Dlouho jsme se neviděli, viď?" Blondýna se usmála, mrkla a její zorničky se roztáhly, dokud nebyly celé oči černé jako noc.

„Děvko," odplivl si Dean.

„Ale to je milé." Iren si povzdychla a usmála se.

Využila jsem toho, že ani jeden z nich mi nevěnoval pozornost. Z kapsy riflí jsme vytáhla mobil. Rychlým pohledem zkontrolovala, že Dean s Iren si stále vyměňují nadávky a nevěnují mi ani špetku pozornosti. Co nejrychleji jsem do telefonu vyťukala krátkou SMS, kterou jsem adresovala Samovi. Pak jsem vytočila jeho číslo a nechala telefon zvonit. Trvalo dlouho, než ho zvedl. Nevěnovala jsem pozornost tomu, co říká. Místo toho jsem telefon mrštila vší silou po Iren. Překvapivě se otočila mým směrem.

„To bylo co?" zeptala se nechápavě a já jen pokrčila rameny. „To byla... sebeobrana? Nic lepšího jsem neměla po ruce," vykoktala jsem po sobě po chvilce ticha. Nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že Sam telefon nepoložil. A že všechno slyší. A že mu dojde, jak moc v loji spolu s Deanem jsme.

„A ty si vážně myslíš, že mi ublížíš..." zadívala se na mobil, který se ji válel u noh a pokračovala: „... mobilem?" Ušklíbla se a zakroutila hlavou. „Malá a naivní, Jenny." Zakroutila hlavou a pomalu došla až ke mne. „Malá a naivní." Potichu se zasmála a sklonila se ke mně. „Já vím, že mi teď nikam neutečeš a vím, že se nemůžeš dočkat, až na tebe přijde řada. Ale musíš být potichu, když spolu mluví starší." Šeptala a celou dobu byla nepříjemně skloněná k mému obličeji. Pokusila jsem  vytáhnout placatku se svěcenou vodou, kterou jsem měla v zadní kapse od kalhot. Iren si však dobře všimla mého nepřirozeného pohybu ruky. Popadla mě za ni, a bolestivě mi ji zkroutila. Placatka mi vypadla z prstů a odlétla daleko ode mě. „Ale no tak – tohle už snad máme za sebou, no ne?" Zaskuhrala Iren.

„Myslíš?" Za ženinými zády stál Dean s další placatkou v ruce. Než se stihla otočit, polil ji zbytkem vody, která mu zbyla. Nebylo toho příliš, přesto to stačilo k tomu, aby se démonka přestala zajímat o mně.