Deníky lovce /Supernatural FF/

27. Nebyla jsem připravená

Rychle jsem mrkla, abych se ujistila, že osoba přede mnou není jen halucinace, nebo snad postava z mých snů. Ale ne, skutečně tam byl. Oblečený v černém obleku, přes který měl přehozený černý kabát, klepající prsty o stůl a sledujíc každý můj pohyb. Crowley.

Narovnala jsem se na posteli, jen abych si uvědomila, že jsem kompletně nahá. Rychle jsem tedy sjela zpátky pod peřinou a pokusila se skrýt do ní.

„No, koukám, že jsem si tedy vybral tu nejlepší," zavrčel Crowley nespokojeně.

„Dej mi deset minut," zamumlala jsem zpoza peřiny.

„Deset minut a ani o vteřinu víc."

A zmizel.

Já jsem vystřelila z postele a zamířila přímo do koupelny. Dopřála jsem si krátkou a pořádně ledovou sprchu, která mě dokonale probudila. Rychle jsem se oblékla, svázala vlasy do vysokého culíku a posadila se na kraj své postele.

Crowley se skutečně objevil přesně po deseti minutách.

V rukou držel dýku a já si uvědomila, jak moc hloupá chyba byla důvěřovat mu. Po ruce jsem neměla nic, čím bych se zvládla ubránit. Crowley si samozřejmě všiml toho, jak nejistě jsem se najednou cítila a jak zoufale mi kmitaly oči po pokoji v marné snaze najít cokoliv, co by se tvářilo jako zbraň a co by zároveň bylo na dosah ruky.

„Koukám, že jsem si opravdu vybral tu nejlepší," konstatoval znovu démon a dramaticky protočil oči.

Přivřela jsem oči do úzké štěrbiny a zprudka se postavila. „Je mi líto tvého neutuchajícího zklamaní, ale bohužel – vybral sis sám," procedila jsem skrz zuby a přitom ho nepřestávala propichovat pohledem.

On se však znovu jen usmál.

„Koukej, Jenny. V sázce je toho hodně jasný, snaž se to neposrat. Plán je strašně jednoduchý. Vidíš tuhle dýku?" Pozvedl jedno obočí a směrem ke mně natáhl nůž, který celou dobu držel v ruce. „Dalo celkem práci to sehnat, tak to nerozbij, ani neztrať. Je to jediná zbraň, kterou zvládneš zabít démona, jasný."

Přikývla jsem a opatrně natáhla ruku, aby si od něj starodávně vyhlížející nůž převzala. On však ucukl rukou. „Ne, ne. Ne tak rychle."

„Proč?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Konec konců – měla jsem na to plné právo.

„Protože bys mě tím na místě propíchla?"

Pokrčila jsem rameny a uznale přikývla. Ne, že by mě tahle možnost napadla, ale snažila jsem se tak tvářit. Evidentně jsem se měla pořád co učit.

„Takže teď mě dobře poslouchej, ano? Až odtud odejdu, sundáš si ten pitomý náhrdelník, zahodíš ho někam pěkně daleko, počkáš až se objeví ta blonďatá děvka a vrazíš ji tohle hluboko do těla, jasný?"

Prudce jsem přikývla, až mi culík neposlušně poskočil stejným směrem, jakým se pohnula moje hlava.

„A pamatuj si – ani slovo o tom, kde jsi sebrala tuhle věc, jasný?" Volnou rukou důležitě poklepal na ostří dýky a já jen znovu přikývla.

„Otázky?"

Znovu jsem přikývla a on znovu protočil oči, jako už dnes několikrát. „Věděl jsem to. Můžeš mi laskavě říct, co ti je na tomhle tak stupidně jednoduchým plánu nejasný?"

„Jen jedna věc. Co z toho máš ty?"

Crowley se uchechtl. „Hele, myslel jsem, že jsi chytrá holka, asi jsem se spletl. Je to všechno strašně jednoduchý. Ty dostaneš svoji pomstu a já dostanu mrtvou Iren. Po tom všem bude v pekle neskutečný nepořádek a hádej kdo se snese z nebe jako čarovný zachránce, aby to dal všechno do pořádku?" Na chvilku se odmlčel a nakonec si ukazováčkem poklepal na hruď. „Já, jasný? Crowley ex machina."