Deníky lovce /Supernatural FF/

3. Tajemství a další nezbytnosti

Listopad

Uběhlo necelých dvacet čtyři hodin od sestřina pohřbu. A celý měsíc od toho, kdy se celý tenhle bláznivý kolotoč rozjel. Seděla jsem ve svém pokoji a poslouchala stará CéDéčka. Měla jsem vyklízet dům, ale nějak jsem na to neměla chuť. Raději jsem se věnovala nic nedělaní s šálkem kávy. Rozhodla jsem, že si to zasloužím.

V ruce jsem přitom žmoulala papírek s telefonním číslem. Od včerejšího odpoledne byl už tak užmoulaný, že některé se začínaly rozmazávat. Proto jsem ho odložila vedle sebe a jen si ho prohlížela.

Věděla jsem, že bych si místo kávy musela dát něco tvrdšího, abych ty čísla vytočila. Ale bylo teprve dopoledne a venku svítilo sluníčko. Já neměla chuť na chlast.

Vstala jsem, odložila prázdnej hrníček na stůl a vedle něj položila i papírek. Abych ho neztratila a abych na něj nezapomněla.

No a pak jsem se pustila do uklízení. Nejdříve jsem otevřela skříň a s úšklebkem vyhazovala všechno oblečení. Nechápu, jak jsem něco takového mohla nosit. Všechno bylo v příšerných barvách a s nevhodně velkými výstřihy. A podivně malých velikostech. Boty naházené na spodu skříně byly všechny poctivě na podpatku. Samozřejmě.

Přinesla jsem si pytle do odpadkového koše a postupně do něj všechno oblečení naházela. Nechala jsem si jen jedny boty, obyčejné černé na vysokém podpatku, jehlovém. Moc často jsem je nenosila, ale i tak jsem je chtěla. Člověk neví, kdy se mu něco takového bude hodit. Navíc jsem opravdu malá – a pár centimetrů navíc se vždycky ztratí. U mě vždycky. Pak jsem také ušetřila dvě jednoduché trika a jedny rifle. Měla jsem v plánu je ušmiknout na kraťasy. Pravděpodobně jsem totiž za těch pár let vyrostla a rifle mi končily několik centimetrů nad kotníky. Ale takové kraťasy... ty se vždycky hodí!

Několik dalších minut mi trvalo než jsem snesla pytle dolů a proto jsem se po dobře odvedené práci zastavila v kuchyni s hrnkem kávy. Byla jsem zvyklá pít několik hrníčku denně a proto na mě kofein již téměř přestal působit. Ba přímo naopak – vyvolával ve mně nepředstavitelnou chuť na spánek. Vybelhala jsem se tedy zpátky nahoru, do svého pokoje a zavzpomínala i na to, proč jsem tak nenáviděla, že jsem jako jediná měla pokoj v podkroví.

Tedy samozřejmě že jen do té doby, než umřel můj děda. Do té doby jsme se sestrou sdílely jeden pokoj. Babička se poté uskromnila, z ložnice udělala i obývací pokoj a obývací pokoj se stal útočištěm mé sestry. A já tak spokojeně dostala pokoj v patře, kam vedlo nekonečně dlouhé schodiště.

Tak jako tak jsem si svlékla rifle a přes hlavu přetáhla černé triko. Jen ve spodním prádle jsem se schovala pod peřinou a z posledních sil stáhla žaluzie v okně. Poté jsem na několik málo minut usnula.

Byl to hlad co mě vzbudil.

Zakručel mi žaludek, ale tak silně, že to muselo jít slyšet i v sousedství. Posadila jsem se a pohled mi přitom uvízl na telefonním čísle u nočního stolku. Můj mozek se chopil mého rozespalého těla a vytočil číslo na mém mobilním telefonu.

„Dean Winchester," ozval se z telefonu hned po prvním zazvonění nepříjemný a ostrý, mužský hlas. „Prosím!" vyštěkl znovu, když jsem nějaký okamžik mlčela. „Uhm,..." zahuhňala jsem zmateně a snažila se přijít na to, co říct. „Pokud mi chcete nabídnout levnější volání do všech sítí a SMS o víkendech zdarma, tak nemám zájem!" Z telefonu se ke mně donesl hlasitý povzdech. „Ne, nechci," pípla jsem slabě, místo toho, abych se omluvila a označila sama sebe za telefonní vlezdoprdelku. Mohla jsem to mít z krku.

„Tak co chcete?" vyjel po mě znovu ten nepříjemný hlas.

„Já vlastně nevím. To vy jste mi tenhle papír strčil do ruky," zavrčela jsem stejně agresivně, jako celou dobu na mě mluvil hlas. Budu se bránit, nenechám do sebe kopat. A umím kousat i škrábat.

„Jenny?" ozval se ten hlas o poznání příjemněji. Zezadu se ozval další hlas. Muž se na moment omluvil a tichý šepot v dáli mi naznačil, že se s někým baví. Pravděpodobně s druhým neznámým a tajemným mužem se sestřina pohřbu.

„Odkud znáte mé jméno?" zeptala jsem se hned, jakmile si přiložil sluchátko zpátky k uchu. Poznala jsem to podle dechu. Nadechl se a zafuněl. Ale skočila jsem mu do řeči. „Strávil jsem půl roku s vaší sestrou. Myslíte, že se o vás nikdy nezmínila?" „Neměli jsme dobré vztahy," opáčila jsem hned. Což samozřejmě byla pravda. Většina lidí z New Yorku ani netušila, že mám nějaké sourozence. Zapírala jsem ji. „To ano, ale ona umírala." „Promiňte, ale kdože jste? Její doktor?" „Její manžel."

Neubránila jsem se tomu. To ticho, které se rozhostilo na mé straně telefonu muselo být trapné. Nepříjemné. Ale já jsem nevěděla co říct. Nevěděla jsem ani na co myslet.

Byla to moje vina. To já jsem odstřihla všechny pojítka s mojí rodinou. To já jsem utekla, to já jsem nechala dopis se slovy už nikdy více, to já jsem se otočila zády. Nepřijela jsem na babiččin pohřeb, vykašlala se na sestru, když umírala... Nevím tedy, proč mě tolik překvapilo, že mi moje sestra neposlala oznámení o své svatbě. Ale – překvapilo mě to.

„Ehm, Jenny?" ozval se nervózní Dean z druhé strany telefonu a tím mě dostal zpátky do reality. Nebo aspoň zpátky k telefonu. Částečně. „Ano?" zahuhlala jsem zmateně. Jako lev v kleci jsem obkroužila pokoj a lapla sebou na postel. „Promiňte, ale kdože teda jste?" „Dean Winchester." „A proč se mnou chcete mluvit?" „Protože jste v nebezpečí." „Protože...?" Z druhé strany bylo okamžik ticho. V povzdálí jsem zaslechla tichý šepot: „Prostě ji to řekni!" a Dean se evidentně rozhodl zařídit podle té rady.

„Tvoji sestru zabil démon."

Poprvé vás tady takhle zdravím, a to hlavně proto, že vám chci všem poděkovat. Když jsem zveřejnila první kapitolu, absolutně jsem netušila, že by si tento příběh mohl najít nějaké čtenáře, kterým by se životní osudy malé Jenny mohly líbit. Tento příběh mi leží v počítači už dlouho, postupem času se dopracovávám k tomu, abych jej někdy dopsala. Všechny komentáře, výtky a připomínky jsou více než vítány. A pochvaly samozřejmě taky O:)). Ještě jednou - všem děkuji!!