Deníky lovce /Supernatural FF/

7. Iren

Nemohla jsem se nadechnout. A kdybych nebyla přišpendlená na zdi, stejně bych asi nebyla schopná pohybu. Nebo nadechnout. Nebo něco udělat. Něco. Cokoliv. Cokoliv, cokoliv, cokoliv,...

„Konečně!" Žena se ze široka usmála. Udělala jeden krok blíž ke mně a úsměv se jí ještě o trochu protáhl. „Tak dlouho jsem čekala..."

Ve stejný moment se pak odehrálo několik věcí na jednou. A já to mám všechno jako v mlze...

Nejdřív se ozval výstřel. Spadla jsem na zem. Něčí ruce mě začali škrtit. Další výstřel. Nadávky. Nemohla jsem se nadechnout, ztrácela jsem vědomí. Jekot (možná můj a možná taky ne), další nadávky, dusot. A pak už jsem opravdu byla mimo...

---

Když jsem otevřela oči, byla jsem na zadní sedačce auta. V hokejovém dresu. V růžových kalhotkách. A to auto nebylo moje.

„Dobré ráno, Šípková Růženko."

Posadila jsem, snažila jsem se shrnout dres co nejníže to šlo. Z předního sedadla se na mě usmíval Sam, takže jsem předpokládala, že řidičem je pravděpodobně jeho bratr. Tolik k mému slibu.

„Nejsem žádná zkurvená Růženka," zabrblala jsem naštvaně a rukama popadla pás, abych se připoutala. Když už nic. Co jiného mi taky zbývalo. Ti dva mi evidentně zachránili život. Od démona, který nemá existovat. A já sedím polonahá v jejich autě. A domů se už asi nevrátím. Všechno mi hrálo do not.

„Už jsi připravená promluvit si o těch údajných pohádkách?" zahučel na mě Dean od volantu.

„Ne. Chci se obléct."

„Nejbližší město je pět minut cesty," zamumlal Sam, ale já jsem ho stejně slyšela. Po krátké výměně názorů, která mi zanikla v hluku motoru se dlouhán otočil zpátky na mě. „Za pár minut jsme ve městě. Ubytujeme se v motelu a uvidíme, co bude dál." Jen jsem přikývla a zapadla do sedadla. Bolelo mě zhruba tak celé tělo a chtělo se mi spát. Odpočinek však nebyl na programu dne. Dean zasunul do stařičkého přehrávače kazetu a kolečkem hlasitosti zatočil až do té doby, než už to dál nešlo.

Koukala jsem aspoň z okna.

---

„Dámské prádlo nevedeme."

„A v čem mám jako být?!" vrčela jsem zlostně. Když, sakra, někoho unesu, proč s ním nevezmu i oblečení?

„Dean ti něco půjčí. Je menší." „Já ji nic nebudu půjčovat." „Já nebudu chodit v ručníku!"

Naše dohodování uvízlo na bodu mrazu. Já stála v bílé ručníku omotaném kolem těla v laciném motelovém pokoji. Na jedné posteli seděl Dean z rukama založenými na prsou. U stolu, a schovaný za notebookem, pak Sam.

„Dobře!" prohodil po chvilce ticha Dean a zalovil v tašce, kterou musel přinést z auta, zatímco jsem byla ve sprše. Hodil po mě obyčejné černé triko se kterým jsem zalezla zpátky do koupelny. Bylo mi sice do půlky stehen, ale lepší už to nebude. Před zrcadlem jsem si svázala vlasy do ohonu a pak se vydala zpátky za bratry. Mezitím se Dean přesunul na Samovo místo, zatímco jeho bratr stál u čehosi, co pravděpodobně mělo nahrazovat kuchyňskou linku a vařil cosi, co pravděpodobně byla laciná káva. Když mě uviděl, jak vycházím z koupelny pousmál se. „A jaký je rozdíl mezi tímhle a dresem?"

Otázku jsem nechala viset ve vzduchu a posadila se naproti Deanovi. Zvedl oči od notebooku a podíval se na mě. V jeho očích se mihlo něco, co jsem nedokázala nikam zařadit. Ta tvrdost byla na moment pryč. Ale co ji nahradilo? To jsem už neměla čas poznat. Hned byla zase zpátky...