Deníky lovce /Supernatural FF/

17. Sama a ztracená

Byla jsem sama.

Ostatně - být sama bylo to, co jsem vždy chtěla. Po čem jsem toužila ze všeho nejvíc.

Byl to důvod, proč jsem utekla z domu.

Byl to důvod, proč jsem nechala svoji rodinu na holičkách.

... A byl to i důvod, proč byla moje sestra mrtvá.

Iren se usmívala. Byl to křečovitý úsměv, byl to nesmírně falešný úsměv - ale pořád to byl úsměv.

"Ale no tak. Tohle jsme už zažily. Teď se naštveš, pokusíš se něco udělat, ale strašně se ti to nepovede. Pak tě zachrání jeden z Winchesterů a společně všichni odjedete do zapadajícího slunce." Iren zívla, ale nespouštěla ze mne pohled. "Ale počkej - Winchestery teď mám ve své moci já, takže to dneska asi přece jen bude vypadat jinak."

Na okamžik se odmlčela. Úsměv se ji roztáhl ještě víc doširoka.

"Dneska tě konečně zabiju."

Krátce se zasmála tlumeným hrdelním smíchem, při kterém mi naskakovala husí kůže.

Naštěstí mi však její proslov poskytl trochu času. V zadní kapse od riflí jsem měla zastrčenou drobnou ampulku ze svěcenou vodou. Nebylo to nic ohromujicího, ale mohlo by to stačit k tomu, abych se dostala k revolveru, který ležel někde mezi Samem s Deanem a Iren. Že z něj mám vystřelit bych pochopila i bez všemožných posunků Sama s Bobbym. Dean zůstal po nárazu od Iren bezvládně ležet nedaleko od svého bratra. Nahánělo mi to hrůzu, ne že ne. Ale momentálně jsem měla na řešení spoustu dalších věcí...

"Tak to pojďme ukončit," zašveholila Iren. Natáhla ruku směrem ke mne, a to byl moment, na který jsem čekala. Hodila jsem po ní onou drobnou ampulkou. Rozbila se ji o tělo a ta trocha svěcené vody začala Iren bublat po těle.

Rychle jsem se prosmýkla kolem démonky, která byla mým útokem zaskočená. Zezadu jsem do ní strčila celou svoji váhou a ona klopýtla směrem ke zdi, kde jsem ještě před pár sekundami stála já.

"Ty malá, proklatá svině!" zavrčela Iren nenávistně.

Já se snažila dostat k revolveru. Trvalo to sotva mrknutí oka, ale pro mne to bylo jako celou věčnost. Jeden krok, druhý krok. Natáhnout ruku, zkontrolovat kohoutek. Otočit se, zamířit a vystřelit.

Síla výstřelu mě na okamžik ochromila. Když jsem znovu otevřela oči, zjistila jsem, že to všechno bylo k ničemu. Iren pořád stála přede mnou. Pořád se usmívala.

Nechápavě jsem stočila pohled k Samovi. V ten moment jsem si uvědomila, že démončino kouzlo bylo zlomeno. Sam stál na nohou a během sekundy byl u mne. Krátce, ale pevně mě sevřel v náručí.

Dovolila jsem si se na okamžik ztratit se. O to tvrdší pak byl návrat do reality. 

Jeden krátký rozkaz: "Jenny - Dean!"

Rychle jsem přikývla a během pár momentů byla u Samova staršího bratra. Jedním rychlým pohledem jsem zkontrolovala i Bobbyho, který se se pomalu a neobratně stavěl na vlastní nohy.

Já jsem přiklekla k Deanovi a snažila se vzpomenout na cokoliv, co by mi mohlo v této situaci pomoci. Co mám vlastně dělat v této situaci? Co je to správné? Zkontrolovat puls? Volat záchranku? Jak ošetřit zlomeninu? Jak se dělá první pomoc?

Měla jsem v hlavě zmatek.

Jenže naštěstí Dean moji pomoc nepotřeboval. V momentně, kdy jsem byla u něj se mu z úst vydrala tichá nadávka. S viditelnou námahou se posadil.