Deníky lovce /Supernatural FF/

12. Nový případ

Březen

Čas u Bobbyho utíkal jinak, než čas na zadním sedadle auta. Velmi rychle jsem si zvykla na nový harmonogram a velmi rychle jsem si ho oblíbila. U Bobbyho doma bylo totiž všechno jinak – všechno bylo pomalejší a klidnější. Skoro by se dalo říct, že to u Bobbyho bylo jako doma.

Ráno jsem většinou vstala první, abych klukům připravila snídani a sobě uvařila pořádný kotel kávy.

Dopoledne jsem většinou trávila se Samem. Spolu jsme seděli nad jeho starým notebookem. On mě učil spoustu věcí, které jsem nikdy netušila, že bych mohla potřebovat. Byly to věci, jako správné hacknutí jiného počítače, jak se nabourat do cizího bankovního účtu, a jak hledat nadpřirozené věci v denním tisku. Já mu naopak ukázala kouzlo sociálních sítí.

Před polednem jsem se pustila do vaření. Občas jsem jela ještě nakoupit – k tomu účelu jsem si mohla půjčit jedno z mnoha aut z Bobbyho vrakoviště, které bylo schopné provozu. Nákupy jsem milovala – vždycky mi omylem ujela ruka, a kromě kila hovězího jsem si koupila i nějakou radost – tuhle to byl nový krém proti vraskám, a tady zase nové tenisky. Život se zdál fajn, když jste měli kreditku s neomezeným limitem.

Po obědě si mě bral do parády Bobby. Společně jsme procházeli jeho tlusté knihy, a on mi ukazoval nové a nové příšery spolu s dalšími a dalšími způsoby, jak je zabít. Občas jsem trávila čas i s Deanem. Ten mi pomáhal trénovat kondičku a střelbu. Bavilo ho sledovat, jak jsem absolutně nepoužitelná.

Ale já sama na sobě cítila progres. Připadala jsem si jistější a sebevědomější. A nějaký Dean Winchester mi mohl být úplně ukradený.

---

Koncem března jsme znovu vyrazili na cestu.

„No to si snad se mě děláš srandu..." pronesl Dean když sledoval, jak si do kufru skládám svoje zavazadlo. Ehm – zavazadla. Viděla jsem jak se za ním Sam chichotá, ale nic neřekl.

„Ne, nedělám. Proč?" pokusila jsem se pronést co nejvíce nevinným tónem hlasu, jaký byl možný. A do toho se pokusila ještě o výraz mučeného štěněte. Ale na Deana tohle prostě neplatilo.

„Tak sakra. Jedem lovit ducha, nejedeme na módní přehlídku!" Vztekle vzal menší tašku, vyhodil ji z kufru auta a ten silou zabouchl. Přitom se ale zarazil a snad s lítostí v očích se zadíval na zadek svého auta. Pak se o něj opřel, a já bych přísahala, že se mu omlouval. Mě nezbývalo nic jiného, než si zanést tašku zpátky k Bobbymu a domluvit se s ním, zda bych si svoje věci mohla nechat v jedno z pokojů. Ten však jen pokrčil rameny a já to brala jako souhlas. Vyběhla jsem po schodech do patra a tašku hodila na postel, kde jsem do té spala. Naposledy jsem se ještě otočila a se smutkem na srdci jsem se rozloučila s pohodlnou postelí. Pak jsem rychle seběhla schody zase dolů, ještě jednou řekla Bobbymu rozloučení, a pak jsem skočila na svoje zadní sedadlo.

Chvilku nám trvalo, než jsme se dostali na dálnici, ale nakonec jsme to zvládli. Dean sice tvrdil, že jsme tak jeli schválně, ale já jsem si byla jistá, že jednou zapomněl odbočit. To teď už bylo jedno. Dean zesílil rádio. Já jsem si otevřela okno, zavřela oči a s úsměvem na rtech jsem si uvědomila, že se strašně těším, ať už jedem kamkoliv.

---

Když jsme po několika hodinách cesty zastavili na benzínce, nemohla jsem být vděčnější. Nohy jsem měla ztuhlé, až to pěkné nebylo, ale hlavně jsem děkovala za záchod. Cestou zpátky do auta jsem udělala krátký nákup. Sobě jsem koupila něco sladkého na chuť, Deanovi koláč (jak jinak), a Samovi ovoce, které vypadalo, že tam leží už delší dobu. Nakonec se ukázalo, že stejný nápad měl i Sam. V duchu jsem se radovala, protože to znamenalo víc jídla na cestu. Ono se v tom autě nedá dělat o moc více věcí, než jíst.

Sam si sedl ke na zadní sedačku. Nechápavě jsem pozvedla obočí, ale byla jsem uklidněna mávnutím ruky. „Neboj, nebude to zadarmo." Povytáhla jsem obočí ještě výš. „Dostal jsem za úkol tě přezkoušet," řekl s cukajícími koutky. Já jsem se jen zhroutila do sedadla. „To dopadne hrozně. A já budu sedět celé dny na motelovém pokoji, protože mě Dean nikam nepustí," zakňourala jsem zničeně. Ale myslela jsem se to smrtelně vážně.

Pořád jsem nevěděla, co si mám o Deanovi myslet. Věděla jsem, že mě v hloubce duše nesnáší každým coulem svého těla, ale v poslední době už to nedával tolik najevo. Občas se se mnou zvládl bavit jako s normální lidskou bytostí. Ale pokaždé, když se mi něco nepovedlo mi to dával pořádně sežrat.

„Ale prosím tě," řekl na jeho obranu Sam. Vypadalo, že se nadechuje, aby dodal ještě něco dalšího, ale to už na přední sedačku zasedl Dean a on okamžitě zmlkl. Starší Winchester nastartoval auto a my se vydali zase na cestu.

Naklonila jsem se trochu dopředu, aby mě slyšel Dean. „Jak dlouho ještě pojedeme?" „Moc dlouho ne," dostala jsem strohou, ale absolutně nic neříkající odpověď. „Jak dlouho je moc dlouho ne?" zeptala jsem se znovu. „To záleží na provozu." Už, už jsem se nadechovala, aby se zeptala znovu, ale Dean mě přerušil.

„Sammy, řekni nám něco o tom případu."

Vztekle jsem zapadla zpátky do sedadla. Založila jsem si ruce na prsou, nakrčila nos a pohled upřela z okna. „Jenny, dávej taky pozor. Stromy budou venku pořád," poučil mě Dean a tím mě ještě víc naštval. Chtěla jsem mu říct něco ostřejšího, ale naštěstí se rozmluvil Sam.

„Podivné zabití na střední škole ve Fayetville v Arkansasu."

„Jedno zabití nestačí Sammy, ať je sebevíc podivné," zamumlal Dean zepředu.

„Však ono taky nebylo jedno. Nejdřív tu máme jedno utopení v záchodové míse, jedna ruka strčená do mixéru během hodiny vaření a jedno těžké ublížení na zdraví v hodině tělocviku."

„To vypadá na drsnou školu," uchechtl se znovu Dean. „Proč si myslíš, že by to mohl být náš případ?" Sam vedle mě pokrčil rameny. „Prostě si to myslím." Dean nic neřekl. Aspoň chvilku.

„Střední škola, heh?"

„Mám dokonalé krytí."

„Povídej," vyzval ho bratr.

Viděla jsem, jak se Samovi blýsklo v očích a v koutcích mu to jemně zaškubalo.

„Jenny."

Nechápavě jsem se otočila směrem k němu, ale on už nic víc neřekl. Podívala jsem se zpětného zrcátka, abych se ujistila, že Dean je stejně zmatený jako já, ale on se jen ze široka usmíval a špatně maskoval svůj smích.

„Co já?" zeptala jsem zoufale. Měla jsem velmi špatné tušení, že ať už to bylo cokoliv, strašně se mi to nebude líbit.

„Sammy, to je dokonalý!"