Deníky lovce /Supernatural FF/

18. Dobré ráno

Květen

Když jsem se ráno probudila, nic nedávalo smysl.

Probudilo mne sice drnčení budíku, ale to byla první (a zároveň i poslední) věc, které jsem rozuměla.

Protřela jsem oči, pořádně se protáhla a odlepila oči od sebe. Nechápavě jsem zamrkala a zprudka jsem se posadila. Tohle nebyl motelový pokoj, kde jsem usínala. Tohle byl luxusně zařízený byt.

Moment... motelový pokoj?

Proč bych měla spát v motelovém pokoji?

„Zlato, vypneš už ten budík?"

Při zvuku Samova hlasu jsem sebou trhla. Nechápavě jsem se otočila za hlasem, a on tam skutečně byl. Polonahý, zamotaný do peřin, které jistě byly ze stoprocentní bavlny a v barvě, kterou jsem ani neuměla pojmenovat.

A říkal mi... zlato?

„Jenny, prosím. Vypneš ten budík? Já vím, že jsi vzhůru." Ozval se ještě jednou, tentokrát se mu však do hlasu vkradlo jisté podráždění.

Já jen přikývla a opatrně natáhla ruku, abych budík skutečně vypla.

Když jsem ruku stahovala zpátky, nemohla jsem si nevšimnout, že mi ruku zdobí krásný prsten. Obyčejně jsem šperky nenosila, proto mě tahle maličkost zaskočila. Zmateným pohledem jsem kontrolovala jeho vzhled. Byl docela jednoduchý a neskutečně krásný. Při pohledu na něj jsem se neubránila úsměvu.

Jenže pak mi to všechno došlo.

To nebyl jen tak obyčejný prsten.

„My jsme zasnoubeni?" vyhrkla jsem ze sebe.

Vedle mne se ozval tichý smích. Jakoby od nikud se objevily dvě velké ruce, které mě stáhly k sobě. Hladově mě políbil a já mu, stále zmatená, polibek oplatila. Jenže v momentě, kdy to bylo jen trochu možné, jsem se vymanila z jeho objetí a s ledabyle zamumlanou omluvou jsem se odebrala do kuchyně. Nebo aspoň na místa, kde jsem předpokládala, že by se kuchyň mohla nacházet.

---

V hlavě jsem měla milion otázek, ale ani jednu odpověď.

Nic nedávalo smysl.

Tohle přece nejsem já.

Tohle nemůžu být já.

V načančatém bytě, zahalená v poloprůsvitné halence. Zasnoubená se Samem Winchesterem.

Jenže – ono to dávalo smysl stejně, jako to smysl nedávalo.

A já to prostě jen nechápala.

---

Udělala jsem si hrnek kávy.

Oblékla jsem se do něčeho pohodlnějšího – v tomto případě podivné tepláky známé značky, na které bych si ve skutečným světě šetřila snad půl roku, a mikinu.

S hrnek kávy jsem si sedla na koženkovou sedačku.

A snažila jsem se racionálně přemýšlet. Jenže čím víc jsem přemýšlela, tím míň všechno dávalo smysl.

Ještě včera jsem...

Co vlastně?

Co jsem dělala včera večer?

A předevčírem?

Před týdnem?

Naprosto jasně jsem si dokázala vybavit všechno, co se týkalo Sama – jak jsme se poprvé setkali v parku, jak mě pozval na první rande. Pamatovala jsem si trapas, když si spletl moje jméno při představování jeho kamarádům. Pamatovala jsem si, jak jsem byla pyšná a hrdá, když odpromoval. Pamatovala jsem si, jak jsme si připíjeli na to, když nastoupil do první práce. Zcela jasně jsem měla v paměti den, kdy mi řekl jeho první miluji tě. Zcela jasně jsem měla v paměti den, kdy jsme se k sobě nastěhovali.

Všechno tohle dávalo perfektní smysl.

Jenže zároveň – to nedávalo vůbec žádný smysl.

---

„Vyspala jsi se dneska dobře? Zdá se mi, že nejsi ve své kůži."

Do reality mě vrátil Samův hlas. Zmateně (stejně jako dneska už po několikaté) jsem se po něm otočila. Stál u kuchyňského pultu, nezvykle ledabyle oblečený. Já jen zavrtěla hlavou a pokusila se o drobný úsměv.

„To je dobře," řekl jen. Vzal si svůj vlastní hrnek s kávou a přisedl si ke mne na sedačku. „Už jsem měla strach, že tě děsí ta návštěva u mámy. Vždyť přece víš, že tě má ráda. A navíc – máma má narozeniny, takže bychom tam stejně museli. A myslím, že říct ji o našem zasnoubení z očí do očí je určitě lepší než po telefonu. Udělá ji to radost. A vůbec..."

A vůbec... přestala jsem vnímat jeho monolog hned na začátku.

Jeho máma?

Nebyla jeho máma... mrtvá?

Dnešní kapitola je jedna z těch kratších, uznávám. 

Zároveň pevně doufám, že jste z této kapitoly zmatení. Nebojte - všechno se vysvětlí hned v dalším díle. Možná :))

Jinak - moc a moc děkuji za všechny komentáře, za všechny přečtení, za všechny hvězdičky, a prostě... za všechno. Po každé mám úsměv na tváři, když to čtu a po každé mám strašnou chuť pokračoval v tom, co dělám. Takže děkuji. Děkuji. A ještě jednou - děkuji.

A nezapomeňte si nahoře pustit video :))