Deníky lovce /Supernatural FF/

11. Nový svět

Únor

Vánoce ani Nový rok jsme neslavili.

Cítila jsem se silnější. Cítila jsem se jistější. Cítila jsem se sebevědomější.

Měla jsem svou vlastní brašnu s oblečením, která byla pořád větší a větší. Pokaždé, když jsem ji hodila do kufru auta, slyšela jsem zamručení a poznámku o tom, že si za chvilku budu muset pořídit lodní kufr.

Měla jsem svoje vlastní zbraně. Svoji vlastní placatku se svěcenou vodu, svůj vlastní růženec.

Měla jsem i svoje vlastní tetování proti posednutí démonem, ale na rozdíl od bratrů jsem ho nenosila hrdě na hrudi, ale schovávala jsem ho u kotníku.

Projela jsem snad půlku státu. Učila jsem se střílet, učila jsem se latinsky, učila jsem se vařit a péct. Přišla jsem totiž na to, že pokud Dean bude mít vždy přístup ke koláči a k pivu, je mnohem příjemnější.

Každou mou chybu ostře kritizoval.

Oba mi párkrát zachránili život.

Měla jsem pár nových jizev a nalomenou klíční kost.

Ale měla jsem taky pár nových falešných průkazů totožnosti. Včetně kreditky.

Život se zdál být v pohodě. Nebo aspoň tak v pohodě, jak jen mohl být.

---

„Kam jedeme?" zeptala jsem se, když jsem se probudila. Seděla jsem na zadní sedačce Impaly. Do uší mi hrála metalová muzika a Deanův falešný zpěv. Sam ještě spal s hlavou zvrácenou a pusou otevřenou.

„Navštívit jednoho známého," odpověděl mi Dean.

„Dobře."

„Budeme tam za chvilku," pokračoval Dean.

„Dobře," odpověděla jsem znovu.

Dean zesílil hudbu ještě víc, čímž probudil Sama. Já jsem si otevřela okno a odolávala jsem pokušení vyklonit z něj hlavu. Milovala jsem jízdu po prázdných cestách, milovala jsem vítr ve vlasech. I když jsem to jen nerada přiznávala, musela jsem uznat, že se mi tenhle nový způsob života začínal líbit.

---

Po pár hodinách cesty jsem zaparkovali na starém vrakovišti. Po dlouhém sezení jsem měla ztuhlé nohy, a proto jsem z auta vystupovala velmi opatrně. Po pár nejistých krůčcích jsem už dohnala bratry a hned jim položila otázku: „Váš známej bydlí na vrakovišti?" Sam se na mě otočil a odpověděl mi: „Tak nějak."

Za těch pár měsíců jsem se naučila jednu věc – kdy se přestat ptát. A vzhledem k tomu, že jsem zabíjela upíry a vlkodlaky, chlápek žijící na vrakovišti byla asi ta nejvíc normální věc za posledních několik dní.

Nakonec jsme ale vrakovištěm prošli a zastavili u malého, ale docela upraveného domku. Dean zaklepal na dveře a za moment nám otevřel starý muž, který vypadal jako ztělesněná nevrlost. Při pohledu na bratry se mu ale rozzářily oči. A pak uviděl mě.

„Kdo to, sakra, je?"

„Jenny," odpověděl Dean, jako kdyby to byla ta nejvíc samozřejmá věc na světě.

„Jenny kdo?"

„Angelina sestra," zahuhlal Sam a pohledem přitom střihl na Deana. „Vlastně – jsme tu kvůli Iren."

---

Bobby, jak se ten neruda jmenoval, nás pozval dovnitř. Mohla jsem se osprchovat a taky jsem se osprchovala. S mokrýma vlasy stočenými pod ručníkem jsem nakonec byla usazena do kuchyně. Dostala jsem hrnek kávy a cosi, co působilo jako pár dní starý oběd. A taky to tak chutnalo. Po chvíli se přidal Sam i Dean, oba s podobně vlhkými vlasy. Bobby mezitím přinesl odněkud několik tlustých bichlí a hodil je na stůl.

Pak každému nalil panáka a spustil: „Takže Iren, hm?"

Dean mu rychle vylíčil situaci – o tom, jak mě našli v New Yorku, o tom, jak po mě jde, a o tom proč po mě vlastně jde. Bobby mlčel, sem tam přikývl, sem tak zalistoval z jedné z těch přetlustých knížek. Já jsem seděla v koutě a mlčela.

„Bobby, musíš nám věřit – není to jen tak obyčejnej démon. Je mnohem silnější, než co jsem kdy viděl a co jsem kdy zabil," zakončil svůj monolog Dean. Bobby souhlasně přikývl. „Já vím," řekl jen. „Kdyby to byl jen obyčejnej démon, věřím tomu, že by jsi ho už dostal za to, co provedl Angele."

Sestřino jméno námi projelo. Deanovi ztuhly rysy, Sam opatrně pokukoval po bratrovi a já sklopila oči. Chvilku bylo ticho. A pak ještě chvilku. A nakonec si Bobby odkašlal. „Ale stejně nevím, co to je. Ale přijdu na to," dodal odhodlaně. Pak nám každému nalil ještě jednoho panáka. Nakonec nám ukázal, kde můžeme spát. Já se zvedla hned a zamířila do postele.

---

V noci mě probudil zvláštní šramot. Automaticky jsem pod polštářem nahmatala nůž, ale zůstala jsem dál ležet, jakoby nic.

„Jenny?" zahuhlal hlas, ve kterém jsem rozeznala Sama. Pustila jsem nůž a narovnala jsem se. „Děje se něco?" zeptala jsem se. Jako odpověď jsem dostala smích. „Ne-e!" Další smích. Několik kroků, jedno zakopnutí. Pak se náhle prohnula postel, jak si sedl vedle mě. Smrděl kořalkou. „Přečteš mi pohádku?" zazubil se na mě.

A já se musela usmát. Vyklouzla jsem z postele a uložila ho na svoje místo. Zubil se na mě, když jsem ho přikrývala svojí peřinou, a zubil se dál, i když oči se mu zavřely v momentě, kdy ulehl do postele. Chvilku jsem se na něj dívala a usilovně přemýšlela, kam bych se měla lehnout já. Dům jsem ještě neznala natolik dobře, abych se vypravila hledat Samův prázdný pokoj. Nakonec jsem popadla deku, kterou jsem měla v posteli, a vypravila se po schodech dolů, abych se vyspala na starém gauči.