Deníky lovce /Supernatural FF/

10. Čaj, rum, bum

Ráno jsem se probudila s půlkou modré tváře.

Nesnídali jsme, jen jsme sbalili to, co jsme včera vybalili a nasedli zase do auta.

Sam si nesedl dopředu, ale dozadu za mnou. Dean to okomentoval zvednutým obočím, jinak byl od rána potichu. Jen mě probodával pohledem, ale na to si člověk už mohl (nebo spíš musel) zvyknout.

Sam mi vysvětlil, že pokračujeme na cestu do upířího hnízda, a že to bude moje další zkouška. Taky mi vysvětlil, co se stalo včera. Jak funguje ďábelská past, a tak podobně. Že na upíry platí jedině useknutí hlavy a jak se bránit proti duchům.

Po pár hodinách Dean zastavil na odpočívadle a se Samem se vyměnili. Ne ale doslova. Sam sice řídil, a tak pokračoval ve vysvětlovaní Dean, ale ani zdaleka nebyl tak příjemný, jako jeho mladší bratr. A seděl vepředu, takže jsem slyšela jen každé druhé slovo.

---

Večer jsme opět zastavili v motelu u cesty. Poprosila jsem bratry, jestli bychom nemohli zajít někam na večeři a kupodivu souhlasili oba dva.

Dala jsem si tedy rychlou sprchu a převlékla se do něčeho čistého – džín a obyčejného šedého trika. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné ve snaze skrýt monokl přes celou tvář. Ne, že by to nějak pomohlo.

Šli jsme pěšky a vlastně i mlčky. Nakonec jsme zahnuli do první hospody, která se objevila. Po chvilce prvotního omámení jsme zjistili, že to není ani tak hospoda, jako spíš taneční klub. Posadili jsme se ale stejně k jednomu ze stolů. Já si objednala jídlo a kluci pivo. Když oni v sobě měli prvního půllitra a já dva sendviče konečně jsem se odhodlala objednat si alkohol.

A pak už to šlo ráz na ráz – Dean brzy zmizel a já ho sem tam zahlédla s kdejakou dívkou na parketu.

A koneckonců – já se taky pořádně rozjela. Po prvním opatrném pivu jsem si dala panáka. A pak ještě jednoho. A ještě jednoho. A nakonec ještě jednoho.

Vytáhla jsem Sama na parket, ale nevypadal nadšeně. Ve skutečně se svíjel, jako kdyby měl křeče. Po chvilce jsem ho tedy vyměnila za někoho jiného. A toho ještě za dalšího. A ten co byl po tom, mě pozval na další dva panáky.

Panejo, mě bylo tak strašně dobře! Tančila bych až do rána!

V tom se ale parketu zjevil Sam. Jako hora se náhle vztyčil nade mnou a popadl mě za rameno. Ve skutečnosti mě spíš dotáhl domů, než že bych šla dobrovolně.

Klopýtala jsem a na čerstvém vzduchu se mi udělalo špatně.

„Asi budu zvracet," zahuhlala jsem. Cítila jsem, jak ze mě veškerá euforie odpadá a přichází únava.

„Jenom to ne," zaskučel Sam. Chytil mě kolem boku a přitáhl k sobě. A div mě nerozdrtil. Náhle jsem ale cítila, že se mi zpevnil krok a než jsem se nadála, byli jsme na pokoji.

„Vedeš si mě jak prostitutku," zašveholila jsem zvesela, ale asi příliš nahlas, protože mě okřikl tichým „Pšt!" A já se jen zasmála. Pořádně nahlas, protože se ozvalo další „Pšt!" A to mě rozesmálo ještě víc.

„Huhu, co bude teď?!"

„Teď půjdeme spát?"

„A přečteš mi pohádku na dobrou noc?"

Teď se pro změnu zasmál on. Nebo zasmál – spíš se jen usmál. „Nepřečtu, protože zlobíš."

„Já?! Nikdy!" chtěla jsem si založit ruce na prsou, ale při tom pohledu jsem zavrávorala a div nespadla na zem. To jsem ale ucítila, jak mě vzal do náruče a uložil do postele.

„Teda, to asi moc nezlobím, když mě zakrýváš," zachichotala jsem se do peřiny.

„Ale jo, zlobíš. Právě, že zlobíš tak moc, že tě člověk musí uložit. Nebo bůhví co provedeš dál!"

Zachichotala jsem se, ale uprostřed pohybu jsem musela usnout.

---

Další den byl náročný.

Až moc náročný.

Vstala jsem po poledni, docupitala jsem na záchod a půl hodiny seděla na zavřené desce. Motala se mi hlava, bolela mě hlava a chtělo se mi zvracet.

Když jsem načínala druhou půl hodinu ozvalo se zaklepání na dveře, díky kterému mi málem explodovala hlava.

„Jenny, žiješ?" ozval se z druhé strany Samův hlas. Zamžourala jsem a pokynula hlavou. Ale to se ozvalo druhé zaklepání a mě teprve teď došlo, že moje pokývnutí vlastně nemohl vidět. „Jo, žiju," zaskuhrala jsem zničeně. Pomalu jsem zvedla a zatáhla za kliku. Sam stál hned za dveřmi, takže jsem do něj málem vrazila. On se mi však pohotově vyhnul.

„Vypadáš hrozně," pronesl a já zapadla zpátky do postele. Až pod peřinou jsem si uvědomila, že mám pořád ještě rifle ze včerejšího večera.

„Cítím se hrozně," zamumlala jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu. Sam se tiše zasmál. Ucítila jsem se jak se pod jeho vahou prohnula postel, když si ke mně přisedl.

„Dneska chceš taky přečíst pohádku na dobrou noc?" zeptal se škodolibým tónem. 

V úvodním obrázku opět vidíte Jenny, tak jak si ji představuji ve svých představách. Je ztvárněna herečkou Sophií Bush, kterou možná znáte se seriálu One Tree Hill nebo Chicago PD. Já ji naštěstí neviděla ani v jednom z těchto seriálů, takže pro mě je to prostě Jenny Johnson. Pokud se vám náhodou přidávání obrázků nelíbí, tak mi napište. Pokusím se to omezit O:))

A jinak - strašlivě, ale opravdu strašlivě moc bych chtěla poděkovat @VivianaStellata (https://www.wattpad.com/user/VivianaStellata) za to, že mě nominovalo do vánoční soutěže (https://www.wattpad.com/179870693-wattpad-awards-christmas-2015-nominace) jako nejlepší fan fiction. Páni, wau, prostě... děkuji. 

A stejně tak děkuji i všem, kteří Deníky čtou. Je vás čím dál tím víc a každá hvězdička, či komentář mi vykouzlí obrovský úsměv na tváři. Prostě - DĚKUJI!!