Deníky lovce /Supernatural FF/

30. Epilog

Říjen

Kdyby se mě někdo před rokem zeptal, kdo jsem, lhala bych mu.

Nedělala bych to schválně.

Jenže pravdou zůstává, že ještě před rokem jsem byla jen pouhá parodie na skutečné lidské bytí.

Byla jsem jako špatně složená skládanka. Jednotlivé celky do sebe nezapadaly. Celkový obraz nedával smysl.

Byla jsem obyčejná holka, žijící ve městě, které nikdy nespí. Bavila jsem se po večerech v barech, spala s neznámými kluky, snažila se z hlavy dostat nepovedený vztah. Bavila jsem se s kamarádkami o včerejším díle televizního pořadu, čekala na nový hokejový zápas. Smála jsem se s plnou pusou, pila pivo, chodila nahá po svém bytě. Prodávala jsem v obchodě, v noci se mi zdálo o slavných hercích a vedla svoje žabomyší války se svojí nadřízenou.

Byla jsem obyčejnou holkou, která se snaží nechat svoji minulost za sebou.

Snila jsem o věcech, které jsem měla na dosah ruky, bez tohož abych si uvědomila, že jediné co skutečně musím udělat je natáhnout ruku a vzít to, co skutečně chci.

Dlouho jsem se bránila tomu, kdo ve skutečnosti jsem.

Hrála jsem falešné hry. Schovávala se před pravdou. Utíkala před realitou.

Chtěla jsem být normální.

Chtěla jsem být obyčejná.

Chtěla jsem to tak moc, až jsem zapoměla, na čem skutečně záleží. Že nejde jen o mě. Že to nikdy není jen o mě.

Je to o rodině.

O přátelích, kteří vám skutečně budou krýt záda.

O starém a nerudném chlapovi, který vám odpustí i tu největší hloupost.

O lásce, kterou netřeba dokazovat.

Je to o rodině, kterou jsem získala. O rodině, kterou jsem ztratila.

O pomstě. O pomstě, o které jste ani nevěděla, že ji chci. Že ji potřebuji.

Je to o ranách, které dostávám O ránách, které tiše přijímám, protože jsem si myslela, že si je zasloužím. O ránach, které dávám. O ránách tak tvrdých, že mne z nich bolí celá ruka.

O tom všem to je.

To a mnohem víc.

Změnila jsem se. Kdo by taky zůstal stejný po tom všem, čím jsem si prošla?

Ještě před rokem jsem byla obyčejná holka, s trochu praštěnou rodinou, která nechtěla nic jiného, než jen utíkat.

Dospěla jsem.

Vyrostla jsem.

Naučila jsem se spoustu věcí.

Naučila jsem se přijmout, kdo skutečně jsem.

Co skutečně jsem.

Co jsem vždycky byla, co vždycky budu.

Před čím jsem tak dlouho utíkala.

Dokonce jsem se naučila, mít to ráda.

Mít ráda sebe.

Takovou, jaká jsem. Jaká jsem vždycky byla.

Menší, než je průměrná lidská popuplace. S jazykem trochu ostřejším, než by bylo vhodno. Schovaná ve stínech, čekajíc na svoji příležitost. S úsměvem, který se umí roztáhnout, když je to potřeba. S nosem trochu větším, než by bylo třeba. S vlasy, které nikdy nedrží tvar a nikdy nemají tu správnou barvu. S boky, které jsou podivně velké. S poprsím, které se naopak tváří, že snad ani neexistuje.