Deníky lovce /Supernatural FF/

29. Z posledních sil

Jen s velkou námahou jsem se svezla z mrtvého těla Iren.

Měla jsem nateklé oko, po obličeji rozprostřeno několik modřin, pusu plnou krve, ruce namožené a zbídačené, nohy slabé a kalhoty celé od krve.

Zůstala jsem unaveně ležet vedle své protivnice a zhluboka jsem dýchala.

A najednou – z ničeho nic – jsem se rozesmála.

Pořádně nahlas.

Od srdce.

Opravdově.

S úlevou.

---

Chvíli mi trvalo než jsem se zvedla a našla v sobě tolik síly, abych se doplazila ke svému batohu a z něj vytáhla mobilní telefon. Po paměti jsem do něj naťukala číslo a nechala telefon zvonit. Chvíli trvalo, než jej na druhé straně někdo zvedl.

„Sam Winchester."

„Tady Jenny," vydechla jsem unaveně, přesto s úsměvem na tváři.

„Jenny?! Kde jsi? Jsi v pořádku?" Zavalil mě nespočtem otázek a já je nechala všechny nezodpovězené, protože jediné, co jsem řekla bylo jen prosté a jednoduché: „Je po ní. Dostala jsem ji." A pak ještě jednou. Jakobych se potřebovala sama ujistit. „Dostala jsem ji. Zvládla jsem to."

Další salva otázek. Na většinu z nich jsem ani nezvládla odpověď.

„Jak jsi to udělala?"

„Jsi v pořádku?"

„Kde jsi?"

„Je opravdu po ní?"

„Jsi zraněná?"

„Jak rychle se zvládneš dostat k Bobbymu?"

„Máme pro tebe přijet?"

„Můžeš mluvit?"

„Je tam ještě někdo?"

Brzy mi všechny splynuly do jedné. Moje hlava se nedokázala soustředit na nic jiného, než na ten prostý a jednoduchý fakt, že je skutečně po ní. Že na zemi leží ona a ne já. Že jsem to dokázala. Že jsem vykonala svoji pomstu. Že jsem zvládla něco, co moje sestra ne. Že... Ach bože.

Ani jsem si neuvědomila, že v ruce stále držím telefon a nahlas jsem se rozesmála. Byl to náhlý nával euforie, radosti a neskutečného uvolnění.

„Jenny?"

„Jo, jsem tady."

„Jsi v pořádku?"

„Nejsem si jistá," odpověděla jsem po pravdě. Snažila jsem se udržet čistou mysl aspoň tak dlouho, abych zvládla jednoduchý telefonát. Ale bylo to těžké. Zatraceně těžké.

„Kde jsi?"

„V motelu."

„Zmiz."

Jednoduchý a jasný příkaz. Nejdřív jsem ho nechápala, ale měla jsem ho brzy pochopit.

„Sbal všechny věci a vypadni. Ujeď, chytni si taxíka, jeď stopem. Dělej, Jenny. Teď, hned!"

Telefon najednou oněměl a já se opět ocitla ve svojí pošramocené realitě, kdy jsem si neuvědomovala, jak to všechno musí vypadat. Mrtvá žena uprostřed pokoje, moje maličkost celá od krve a dobitá. Přepadení? Násilná vražda? Ale kdepak strážníku – ta, žena byla ve skutečnosti démonka a chtěla mě zabít.