Deníky lovce /Supernatural FF/

6. Brutální vražda!

Prosinec

Ráno si obvykle nekupuji noviny.

Ráno se obvykle jen tak, tak vyhrabu z postele a jen tak, tak dojdu do kuchyně, kde postavím vodu na kávu. Dvě lžičky, zalít a omlékovat. V lepším případě. V horším se to dá i bez mléka. Protože káva je základ dne. A protože život je příliš krátký na špatné kávou.

Jen občas se mi stane, že v noci nemůžu spát. A jen opravdu výjimečně se mě stane, že stíhám. A když stíhám, tak mám čas se zastavit i u trafiky. A právě tam mě upoutal obrovský titulek hlásající brutální vraždu mladé dívky. Asi tak ve všech novinách.

S povzdechem jsem protočila oči a pokračovala dál. Fakt nemám po ránu chuť na tyhle bláboly.

---

Druhý den jsem spala tvrdě jako dřevo a tak jsem do práce opravdu běžela. Celý den jsem se nezastavila, a když jsem dorazila domů ještě stále jsem v hlavě slyšela otravné pípání, jak jsem celý den snímala čárové kódy mražených kuřat a šunek ve slevě.

Samozřejmě – udělala jsem kávu, slupla jsem růžový prášek štěstí a zasedla k televizi. Protože nějaká bolest hlavy mě přece nemůže odtrhnout od utkání mého oblíbeného hokejového týmu.

Bohužel jsem k televizi zasedla moc brzo a ještě tam běžely zprávy. Chvilku jsem se připadala, jako kdybych měla deja vu.

Brutální smrt mladé dívky!

Přikryla jsem se červenou dekou, která by nutně potřebovala vyměnit za novou a přitáhla jsem si ji až k bradě. Hlasatelka informovala o případu ze včerejška (za což jsem ji byla docela vděčná – aspoň jsem se ujistila, že nejsem blázen a včera se stalo opravdu něco podobného) a opatrně vyslovila myšlenku sériového vraha. Následoval však rozhovor s mluvčím newyorské policie a ten ujistil veřejnost, že není důvod k panice. A tak jsem se rozhodla, že nebudu panikařit.

Raději jsem přepla na jiný program a pár minut sledovala nějaký zábavný pořad.

---

Další dnes se situace opakovala. Ne, že by mě bolela hlava, nebo se hrál hokej. Zprávy však od rána hlásili jednu věc – brutální smrt mladé dívky.

Tentokrát jsem však zprávy přepla hned.

Milý pan komisař včera jasně řekl, že není důvod k panice. Tak jsem se rozhodla nepanikařit. A taky jsem si nechtěla zkazit krásný den volna.

---

Hned co jsem přišla do práce vrhla se na mně Alexis. „Jenny! Proboha, ty vypadáš přesně jak ona!" vyjekla na mě. Ani jsem se nestihla nadechnout a všechny moje spolupracovnice, které v tu dobu byly v šatně ji horlivě přikyvovali. A tak jsem se, chtě nechtě, musela zeptat: „Vypadám jako kdo?"

Alexis dramaticky spráskla ruce. „Ty snad vůbec nesleduješ zprávy!" Moje mlčení a nechápavě nadzvednutý koutek si zřejmě vyložila jako záminku proto, aby mohla pokračovat. „Odpovídáš přece profilu Šíleného vrahouna!" zašeptala tajemně. „Jsi malá a hnědovlasá," dodala ještě.

Zmohla jsem se jenom na obyčejné „aha." Co taky víc na to říct. Malých brunetek je totiž v New Yorku akutní nedostatek. Se zástěrou v ruce jsem raději rychle opustila společné šatny a šla se ukrýt do kabinky na záchodě, aby mě nikdo do konce směny nemohl ohrožovat podobnými řečmi.

---

Zvědavost mi nedala. Když jsem se další den vracela domů z práce zastavila jsem se u trafiky. Noviny již sice byly skoro vyprodané, ale to bylo jedno. Každý plátek, který tam zůstal měl na sobě jen jeden nadpis – „Sériový vrah v New Yorku!"