Deníky lovce /Supernatural FF/

14. Dívčí tajemství

Druhý den jsme na sebe se Samem nepromluvili.

Ani ten třetí.

Ani ten čtvrtý.

Dean se mnou nemluvil v podstatě nikdy.

Bylo mi hrozně.

---

Veškerou svoji energii jsem teď vkládala do dění na škole. Schovávala jsem na záchodech, snažila se odposlouchat tolik drbů, kolik bylo jen možné. Úspěšná jsem byla až v pátek ke konci vyučování.

Už jsem byla na odchodu, když přišly dvě dívky, které se mnou chodily na angličtinu. Vzájemně jsme se pozdravily a já se zastavila u zrcadla, tak nenápadně jak jen to šlo. Zatímco jsem si opravovala řasenku (nebo jsem předstírala, že si opravuji řasenku), snažila jsem se odposlechnout co největší část jejich rozhovoru.

„Už se tady delší dobu nic nestalo, že?" povídá jedna dívka druhé.

„Teda. Ty by jsi snad chtěla, aby tady ještě někdo umřel?" uchechtla se ta druhá.

„Ale to víš, že ne. Jenom to bylo větší vzrůšo a méně úkolů."

Tentokrát se zasmály obě dvě.

Já jsem předstírala, že veškerou svou pozornost věnuji tomu, aby i moje levé oko bylo perfektně natočené od řasenky.

„Ale stejně je to škoda, už to začínalo vypadat, že by snad vážně mohlo jít Annabeth."

„Liz, ty nejsi normální? Od kdy věříš na duchy?"

Zase smích.

Zazvonilo na hodinu. Já jsem si nanášela balzám na rty, ale to už jsem měla obě dívky za zády. Podívaly se na sebe, pak se pohledem vrátily zpět ke mně, se zlomyslným úšklebkem na tváři.

„Ta maskara ti stejně nepomůže," zašveholila jedna z nich směrem ke mně.

„Já vím," odsekla jsem jim. „Pořád budu vypadat líp než vy."

Věnovala jsem jim široký úsměv a odešla na hodinu, která stejně už dávno začala.

---

Nemohla jsem se dočkat konce školy. Hned jsem zamířila do knihovny, kde jsem zasedla k jednomu z volných počítačů. Pustila jsem se do velkého vyhledávání. Dělala jsem si poznámky. Všechno mi šlo skvěle od ruky a já si ani nevšimla, že venku už je tma. A že knihovna za chvilku zavírá. Na to mě upozornila až slečna knihovnice. Přikývla jsem, sbalila jsem si věci, a zamířila směrem domů. Teda – směrem na motel.

---

V uších jsem měla sluchátka, aby mi cesta na motel rychleji ubíhala.

Byla jsem částečně ztracená ve svých myšlenkách, částečně jsem dávala pozor na cestu, protože jsem si pořád nebyla jistá, abych se neztratila ve spleti uliček.

Proto jsem si všimla ženy, která kráčela naproti mně. Měla na sobě zimní kabát, i když teploty už se blížily těm jarním. Zeširoka se usmívala, rty měla obtáhnuté výraznou červenkou rtěnkou. Byla už skoro u mě, když mrkla. Její zorničky se roztáhly a oči najednou měla celé černé. Vyděšeně jsem zalapala po dechu a zpomalila. Neměla jsem sebou žádnou zbraň, nic čím bych se zvládla ubránit.

Žena se však jen usmála.

Když procházela kolem mě, špitla: „Sleduji tě Jenny."

A pak se rozesmála.

Já jsem se rozběhla, abych byla doma co nejdřív.

---

Když jsem rozrazila dveře do pokoje, byla jsem skoro na pokraji svých sil.

Oba bratři okamžitě zanechali všeho, co dělali. Dean měl najednou v rukou zbraň a kontroloval okolí motelu, zatímco Sam mě svýma mohutnýma tlapama dostával co nejdál ode dveří.

Nemohla jsem popadnout dech, nohy měla slabé.

Potřebovala jsem dva panáky, než jsem se dala do pořádku.

„Potkala jsem Iren," začala jsem opatrně. „A co ti udělala?" „Jak jsi se ubránila?" Zeptali se oba bratři zároveň.

„Nic. Prostě kolem mě prošla, usmála se na mně, a řekla, že mě sleduje."

Sam s Deanem si vyměnili pohledy pohledy, ale nic neřekli.

„Co to znamená?" zeptala jsem ustrašeně. Víc ustrašeně, než bych chtěla.

Sam pokrčil rameny.

Dean promluvil: „Hraje si s tebou."

„To jsem přesně nechtěla slyšet," zamumlala jsem. Zhluboka jsem vydechla a na moment schovavala obličej do dlaní. Když jsem znovu vzhlédla, Dean mi nalíval dalšího panáka. Když ho položil přede mnou, řekl jen: „My ji dostaneme dřív než ona dostane tebe, neboj."

A já mu věřila.