Deníky lovce /Supernatural FF/

26. Znovu na cestách

Nebyla jsem si úplně jistá, jestli tohle všechno se doopravdy stalo, nebo jestli jsem se probudila z nějakého hloupého snu. Opatrně a neobratně jsem se postavila na nohy a dopajdala do koupelny. Pustila jsem si na sádru vodu a nechala ji puštěnou tak dlouho, dokud sádra nezměkla dostatečně na to, aby se mi podařilo dostat ji dolů. Byl to tvrdý boj, neobešel se bez pořádného klení a nadávání a urputného mávání manikurními nůžkami, protože nic jiného nebylo po ruce.

Ale nakonec jsem zvítězila.

Opatrně jsem se na nohu postavila.

Nebolelo to.

Krok dopředu.

Přenesení váhy.

Nebolelo to.

Moje noha byla zdravá.

Jasně – byla trochu pohublá, o odstín světlejší než moje druhá končetina. Ale pořád to byla moje noha. Moje zdravá noha. Asi bych neuběhla maratón, pravděpodobně bych nevyhrála ani závody ve sprintu, ale mohla jsem chodit. A to bylo víc, než co jsem zvládla během uplynulých týdnů.

Jenže s vyřešením jednoho problému se přede mnou objevilo spoustu dalších, které potřebovaly řešit. A to teď, hned.

Crowley mi nabídl férový obchod, se kterým by ale nesouhlasil ani Bobby, ani Dean, a ani Sam. Mohla jsem si nechat svoji duši a jediné co bylo třeba udělat, je zabít Iren. Věděla jsem, že to nebude čistý obchod, že v tom zákonitě musí být nějaké nesnáze a problémy, ale bylo to nejlepší, co jsem momentálně měla. A upřímně – bylo to nejlepší, co jsem měla za několik posledních měsíců.

Jediný problém byl v tom, že jsem na to musela být sama.

Bratři společně s Bobbym by se mi to pokoušeli vymluvit. Pokusili by se dostat Crowleyiho. Udělali by všechno, aby to nevyšlo.

Musela jsem zmizet.

Ta myšlenka mnou projela náhle a nečekaně. A já přesto věděla, že to je jediná možnost, kterou mám.

Zamířila jsem zpátky do pokoje, který se proměnil na moji ložnici a zpoza polštáře vytáhla mobil. Zkontrolovala jsem hodiny, jen abych se ujistila, že mi nezbývá moc času na to, abych se pořádně sbalila a pokusila se zmizet.

Rychle jsem tedy zamířila nahoru do patra, kde byla většina mých věcí. Převlékla jsem se do džínových kraťásků, hodila na sebe jednobarevný nátělník, a přesto všechno přehodila košili. Na nohy jsem pak obula moje oblíbené tenisky, které byly nejen velmi pohodlné, ale taky se v nich dalo dobře běžet.

Na spodek batohu jsem hodila malou, automatickou zbraň, kterou jsem dostala od bratrů. Přesto jsem navršila několik kousků oblečení a několik nejzbytnějších kousků kosmetiky. Na vrch jsem přihodila hromádku svých falešných průkazů a bankovních karet.

Do kapsy od kalhot jsem si pak strčila svoji oblíbenou placatku se svěcenou vodou, mobilní telefon a kouzelný váček od Crowleyiho.

Na krku jsem stále nosila kouzelný amulet od babičky, a byla jsem si jistá, že stále funguje. Iren mě ještě nikdy nenašla, když jsem byla sama. Vždy jsem byla v přítomnosti bratrů (kteří nebyli chráněni žádným kouzlem), nebo ostatních démonů, jako tomu bylo minule.

Do ruky jsem však popadla druhý balíček a potichu se vkradla k Bobbymu do pokoje. Položila jsem mu váček společně s krátkým vzkazem na rozloučenou a vysvětlenou na stolek, který měl blízko postele. Stejně potichu, jako jsem přišla jsem pak i odešla.