Deníky lovce /Supernatural FF/

13. Zpátky do školy

Bratrům možná přišel jejich nápad naprosto geniální, mě však přišel naprosto hrozný. V čem ten geniální plán spočíval?

Měla jsem si hrát na studentku školy.

Já.

Nesnášela jsem to.

A to jsem ještě nikam nenastoupila.

---

Když mi ráno toho osudného dne zazvonil budík, vztekle jsem ho zaklapla. Dean už byl vzhůru, zatímco Sam se ve své posteli sotva pohnul. Posadila jsem se, protřela si oči. Dean na mě pokynul, a já mu pozdrav oplatila. Pak se pomalu odloudala do koupelny, kde jsem se rozhodla strávit většinu svého rána.

Dopřála jsem si dlouho sprchu. Usmívala jsem se, protože jsem bratrům mohla oplatit jejich kousek alespoň tak, že jim vypotřebuji všechnu teplou vodu.

Když jsem vylezla, oblékla jsem se zpátky do pyžama, které se skládalo z vytahaného trika a roztomilých kraťasků, které jsem si naprosto zamilovala. I když Dean ani Sam nemohli pochopit jejich skrytou krásu.

Vlhké vlasy jsem si svázala do podivně vyhlížejícího drdolu, a až poté jsem opustila koupelnu. Tentokrát již byli vzhůru oba bratři, a na stole ležel hrnek kávy, který evidentně čekal na mě. Přešla jsem to pozvednutným obočím, protože se moc často nestávalo, že by Dean byl na mě hodný. Nebo dokonce pozorný.

Ke stolu jsem usedla až po chvilce, když jsem ze svého zavazadla vytáhla kosmetickou tašku se všemi svými patlátkami a drobným zrcadlem. Zatímco jsem se snažila svoji pleť přemluvit, aby se vrátila o deset let zpátky, Dean se pustil do řeči.

„Jenny, musíš chápat, že to je důležitý úkol."

„Jasně," zavrčela jsem nevrle.

„Vážně Jenny. Všechno vyšetřování je na tobě. My se sice do školy taky dostaneme, ale zdaleka nebudeme mít tolik možností jako ty."

Odložila jsem zrcátko a upila kávy. „Cože?"

„Jenny," promluvil tentokrát Sam, „tohle vyšetřování je na tobě."

„Teď jsi jen zopakoval to, co před chvilkou řekl Dean. Ale to nic nemění na tom, že to nechápu," zamumlala jsem zmateně.

„Poslouchej mě dobře." Dean. Zostra. Jak jinak. „Prostě půjdeš do té školy, zjistíš co se tam děje, abychom to pak mohli zničit a zmizet z tohohle města."

Chvilku jsem mlčela, takže Dean musel pokračovat dál. „Chápeš to?"

Přikývla jsem. Pohled jsem zabořila do hrnku s kávou.

Musím říct, že jsem se cítila mnohem líp, když mi oznámili tuhle zprávu.

A taky musím říct, že jsem proklatě dobrá lhářka.

---

Ve škole to bylo ještě horší než na motelu. Přijela jsem tam vypůjčeným autem, do třídy se dostala krátce po začátku hodiny, a v životě jsem si nepřipadala víc trapně, než když jsem se musela představovat celé třídě, přičemž na mě všichni koukali, jako kdybych se právě vrátila z Marsu.

A nejhorší na tom bylo, že tak se to opakovalo celý den.

Na konci dne jsem si nepřála nic jiného, než se dostat zpátky do postele, a pořádně se opít.