Deníky lovce /Supernatural FF/

22. Křižovatky a ostatní zlé věci

Červen

Po incidentu s džinem a hlavně po rozmluvě se Samem jsem se rozhodla, že bych nějaký čas chtěla strávit u Bobbyho. Ten s tím neměl žádný větší problém, a tak mě kluci zavezli k němu domů.

Bratrům jsem řekla, že mi není dobře, že potřebuji nějaký čas na to, abych sedala do dohromady. Že bych je jen zdržovala a stejně bych jim k ničemu nebyla. Po chvilce váhání nakonec oba souhlasili.

Teď už jsem u Bobbyho skoro dva týdny a cítím se skvěle. Bobby byl samotář, zasloužilý lovec, který měl rád svůj klid. Spoustu času trávil v knihách, a když měl zrovna volno, vyřizoval další věci pro spoustu dalších lovců. Zvedal telefon, hrál si na federála, nebo vařil vajíčka.

Hned ze začátku svého pobytu jsem byla upozorněna na to, že nemám na nic sahat. Nesnažit se uklízet. Všechno muselo zůstat přesně tak, jak bylo.

Já s tím samozřejmě souhlasila.

Ze začátku jsem většinu dne odpočívala. Opravdu mi nebylo příliš dobře. Během svého snového výletu do země, nezemě jsem v reálném čase ztratila hodně krve a to se na mě samozřejmě podepsalo. Byla jsem zesláblá, málo jsem jedla a hodně ležela.

Třetí den už to Bobby nevydržel, nalil do mě půlku flašky nekvalitní whiskey a tím mě, zcela zázračně, postavil na nohy. To nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat na oplátku bylo každodenní vaření teplého oběda. Bobby to překvapivě ocenil, i když nahlas by to nikdy nepřiznal.

Snažila jsem se udržet kondičku, ale většinu času jsem strávila v knihách. Snažila jsem se najít něco, co by mi mohlo pomoct v boji proti Iren. Zdánlivě prohraný boj.

Jenže já něco našla.

Svůj nápad jsem hned sdělila Bobbymu. Netvářil se dvakrát nadšeně. Zakázal mi cokoliv podnikat, pokud s tím nebudou souhlasit bratři. Poslala jsem jim textovou zprávu, a během pár minut dostala odpověď. Zítra ráno tam budeme.

---

„Tak povídej," spustil Dean, když se pohodlně usadil na pohovce, s flaškou piva v ruce.

„Napadlo mě, jak ji vystopovat, ale nebude se vám to líbit," začala jsem okamžitě. Postávala jsem před pohovkou. Na sobě jsem měla svoje oblíbené tepláky černé barvy a šedivé triko, které bylo o velikost, nebo dvě větší. Proto mi padalo přes rameno, a odhalovalo větší kus kůže, než by bylo vhodné. Já byla ale příliš rozrušená a nadšená, než abych tomu věnovala větší pozornost. „Napadlo mě, přivolat křižovatkového démona. Však víte – takového toho, co s vámi uzavře smlouvu, vám se splní všechno, co chcete, a za deset let pro vás přijdou pekelní psi a stáhnou vás do pekla."

Sam s Deanem na mě překvapivě koukali. Dean nakrčil nos, pokrčil obočí a Sam zprudka zavrtěl hlavou. „Jenny – ty bys prodala svoji duši, abychom dostali Iren?"

„No... jinou možnost nemáme. Vždyť kolik času strávil Bobby tím, že se snažil něco vyhrabat? A kolik toho našel? A pokud Bobby nic nenašel, myslíte si, že někdo jiný to zvládne?"

Bratři zatoulali pohledem k Bobbymu. Ten mlčel, stejně jako oni. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala. „Budu mít deset let života. Je to lepší, než nic. Nebudu se pořád ohlížet přes rameno, jestli tam je, nebo ne."

Založila jsem si ruce na prsou a čekala na jakoukoliv reakci. Všichni tři muži ale mlčeli. S Bobbym jsem svůj nápad už probírala. Věděla jsem, že je proti. Stejně jako jsem věděla, že mě stejně nezastaví. Pokud s tím bude Sam s Deanem souhlasit. A oni mlčeli.