Deníky lovce /Supernatural FF/

28. Na život a na smrt

„Jenny, Jenny, Jenny."

Otočila jsem se po zvuku jejího hlasu.

Na tváři měla široký úsměv, ruce založené na bocích a v očích jiskřičky pobavení.

„Iren," procedila jsem skrz zuby.

Neměla jsem žádný plán. Neměla jsem vymyšlenou žádnou strategii. Spoléhala jsem jen sama na sebe, na svoje instikty, na svůj základní výcvik. Jediné co jsem chtěla – co jsem opravdu chtěla – bylo zabodnout ji dýku, kterou jsem pevně svírala v pravačce, do hrudníku. A v jediné, co jsem doufala, a v co jsem věřila, byl fakt, že tahle touha je silnější, než cokoliv, co mohla nabídnout ona.

Samozřejmě, že jsem se zmýlila.

Jen co jsem se pohla směrem k ní, natáhla proti mně ruku a já odlétla na druhou stranu místnosti. S tupou ránou jsem dopadla na zem a zoufale zalapala po dechu. Úzkostlivě jsem přitom svírala nůž. Nic jiného jsem neměla.

„Jenny, proboha. Už je to trapné. A nudné."

Udělala krok směrem ke mně a přitom nepatrně natočila hlavou na stranu. Uvědomila jsem si, že si mě prohlíží stejně jako kočka, která se chystá na svoji kořist. Pokusila jsem se postavit, ale ona jen zavrtěla hlavou a já ucítila novou vlnu tlaku a bolesti, která mě přišpendlila k zemi.

„Víš, Jenny, ze začátku to byla sranda, to nepopírám. Zabít tvoje rodiče – to byla sranda. Ach, Jenny – kdybys jen viděla, jak se tvářili. Jak zoufale prosili. Jak jejich těla hořela, jak se zoufale snažili utéct."

Ona se smála.

A já s překvapením zjistila, že mi po tváři stékají slzy.

„Zabít toho starého dědka – to byla sranda. Ach, Jenny – kdybys jen věděla. Jak se marně snažil bránit, jak zoufale beznadějný ten boj byl od začátku do konce. Kdybys jen slyšela, jak křičel. Smála jsem se tak nahlas, že mě z toho druhý den bolely hlasivky."

Byla už skoro u mě.

Mrkla na mě, jako kdybychom byly staré kamarádky a bavily se spolu o chlapcích na sklence vínce.

Nesnášela jsem ji.

„Zabít Mary – to už byla celkem nuda. Skoro se ani nebránila, věřila bys tomu?"

Přiklekla si ke mně.

Uchopila moji bradu a silou mě donutila zvednout pohled. Palec a ukazováček přitom tvrdě drtili moji čelist, až jsem byla v šoku, že se jí nic nestalo.

„No věřila bys tomu?" zeptala se mě znovu.

Přivřela jsem oči do tichého vzdoru. Mlčela jsem, stejně jako mlčela ona. Po chvilce se však jen tiše zasmála a konečně povolila stisk. A já ji v ten moment plivla do tváře. Zatvářila se překvapeně a já náhle ucítila, jak povolil i tlak, který mě držel u země. Neobratně jsem se postavila na nohy, ale než jsem se stihla jakkoliv pohnout, moje nohy náhle ztěžkly.

Opět jsem nebyla schopná se pohnout.

Opět nade mnou přebrala veškerou kontrolu.

Ona se ale jen nadechla, zprudka se narovnala a hřbetem ruky rychle setřela plivanec, který ji zůstal na tváři. Stejným hřbetem mě pak udeřila do tváře. Obličejem mi proběhla ostrá a štiplavá bolest. To však ona nevěděla. Měla jsem pod kontrolou všechny svoje obličejové svaly a nenechala jsem ji poznat, že mě její rána bolela.

„Zabít Angelu – to byla opravdu sranda. Vychutnala jsem si ji. Byla tak hloupá a naivní. Myslela si, že mě zvládne zabít úplně sama." Na chvilku se odmlčela. „Vlastně – byla skoro jako ty. Jde vidět, že rodina se prostě nezapře." Uchechtla se, ale hned zase pokračovala dál. „Byla dokonce tak hloupá, že ten prokletý váček zvedla. Pane jo – když si na to vzpomenu, směju se ještě i teď." Na důkaz svých slov pozvedla koutky do úsměvu. Vřela ve mně krev. Nebo jsem si aspoň vždy představovala, že to musí být takový pocit. „A pak už to znáš. Zůstala jsi jenom ty. Myslela jsem si, že to bude hračka. Jenže ty jsi všechno musela šíleně zkomplikovat a dosrat." Podívala se na mě s jasně čitelnou nenávistí v očích. Znovu mě udeřila do tváře. Tentokrát však nešlo o jednoduchou facku, ale dobře mířenou ránu zaťanou pěstí. Když začala znovu mluvit, uvědomila jsem si, že mi musela natrhnout ret, protože jsem v puse cítila ne úplně neznámou sladkou pachuť krve. „Ze začátku to byla sranda – hrála jsem si s tebou jako kočka s myší. Ale po chvilce už to začalo být nudné. A dneska... Dneska to skončíme."

Další úsměv.

A já si najednou uvědomila, že je stejně zranitelná jako já.

Ovládá ji stejný vztek a stejná nenávist jako mne.

Dělá stejné chyby, které pramení z překvapení. Z šoku. Z nenávisti.

Jako teď. Když domluvila, moje sevření znovu povolilo.

Byl to jen okamžik, dlouhý jako mrknutí oka.

Ale mě to stačilo.

Vyrazila jsem dopředu.

Dostala jsem se k ní dostatečně blízko na to, abych ji zranila. Nůž ji jemně přejel po tváři a ona samým překvapením, že ji rána skutečně ublížila, vyjekla. Zabloklovala moji ránu. Oběma rukama mi svírala zápěstí, zatímco kolenem mě nakopla do břicha. Bolestivě jsem zacouvala a lehce se přikrčila.

„Co to kurva je?!" Vykřikla naštvaně. Přitom prsty jemně zkoumala ránu na obličeji a nechápavě na koukala na krev, která ji na prstech zůstavala.

A já znovu vyrazila dopředu.

Vší silou jsem ji kopla do kolene, ona však tenhle náraz ustála a sama mi udělila několik nepříjemných ran.

Podařilo se mi ji znovu zranit.

Nebyly to velké rány. Ve své podstatě nebyly vůbec významné. Malé škrábnutí na lokti a další na dlani.

Ona byla silnější ve všech ohledech a já brzy zjistila, že nikdy nebudu dost rychlá a silná k tomu, abych ji dokázala skutečně zabodnout čepel do hrudi. Brzy jsem přišla i o svůj moment překvapení, která ji nová zbraň přivodila. A ona byla jen víc agresivnější a já jen víc dotlučená.

Znovu jsem přistála na kolenou, hlavu sklopenou k zemi.

Na pravé oko jsem téměř neviděla, pusu jsem měla plnou krve, byla jsem zadýchaná a bolel mě každý sval v těle.

Ona se tyčila nade mnou, jako hrozivý a přitom neskutečně nádherný bůh zkázy. Chytila mě za vlasy a já v sobě neudržela hlasité vyjeknutí, když mi hlavou cukla dozadu tak, abych se ji dívala do očí.

„Co to kurva je? Kdes to vzala?"

Křičela na mě.

Neodpověděla jsem ji.

Místo toho jsem ji zabodla nůž do stehna.

Překvapeně vyjekla.

Pustila moj vlasy.

Zacouvala dozadu.

Já se postavila na nohy, tak rychle jak to jen šlo. Celou svou muší váhou jsem na ni skočila a ona přistála na zemi.

Seděla jsem na ni obkročmo.

Nebýt všudypřítomné krve, spousty modřin a nože v jejím stehnu, člověk by si pomyslel, že se jedná jen o nevinné lesbické hrátky.

Vytrhla jsem ji nůž ze stehna.

Jedním rychlým a přesným pohybem jsem ji ho vrazila do hrudi.

Neměla jsem dost síly na to, abych se postavila.

Ona překvapivě nahlas zakřičela.

V očích ji přeběhlo několik různých emocí. Od překvapení, přes strach, náhlé pochopení, vzdor až po tiché a pokojné přijmutí vlastní smrti. Náhle byly její oči prázdné, přesto doširoka otevřené.

Náhle bylo ticho.

Klid.

Ona byla mrtvá a já jsem žila.

Z téhle kapitoly jsem měla upřímně velký strach. 

Přece jen - nejsem úplně expert v psaní bojových scén a chtěla jsem, aby tahle byla dobrá, aby stála za to, a přesto aby nebyla zbytečně přehnaná a Jenny z ní nevyšla jako dokonalá kunfu Mary Sue. 

Tak doufám, že jsem byla alespoň trochu úspěšná a kapitola se vám bude líbit.

Čeká nás ještě jedna kapitola a epilog. Tak si připravte kapesníčky :))