Deníky lovce /Supernatural FF/

24. Historie mého života

Když jsem se ráno probudila, byla jsem v posteli sama.

Venku svítilo sluníčko, ptáčci zvesela štěbetali a vůbec všechno se tvářilo jako dokonalé ráno. Až na to, že se mi chtělo strašně na záchod a nebyla jsem si vůbec jistá, jak tam vlastně dojdu. Zmučeně jsem se postavila a dobelhala na druhou stranu pokoje, kde ležely opřené mé berle.

Když jsem se vrátila zpět do pokoje, zjistila jsem, že dalším velkým problém bude to, co si na sebe vlastně obléct. Nakonec jsem se nasoukala do volných kraťasů a obyčejného černého nátělníku, přes který jsem přehodila ještě mikinu stejné barvy.

S vypětím všech sil jsem se dostala až ke schodišti, ale na to, abych se dostala dolů sama, jsem už odvahu nenašla.

Proto jsem se taky ozvala.

„Je někdo dole?"

Křikla jsem a unaveně jsem se opřela o svoje berle. Připadala jsem si, jako kdybych zdolala minimálně deseti kilometrový pochod ve vysokých nadmořských výškách. S tunovou zátěží na zádech. A s partou vzteklých medvědů za zády.

Ve skutečnosti jsem ušla sotva pár metrů, které vedly z mého pokoje na konec chodby.

„Děje se něco?"

Pod schody se objevil Dean.

„Pomůžeš mi dolů, prosím?"

Zůstal stát a po tváři mu přeběhl lehký úsměv.

„Prosím," zaskuhrala jsem zničeně ještě jednou.

Nakonec protočil očima a rychle vyběhl schody. „Ukaž to," řekl jen. Než jsem se stihla zeptat, co mám vlastně ukázat, překvapivě jsem vyjekla, protože najednou jsem se ocitla v jeho náručí. Opatrně se mnou sešel schody, přešel skrz jeden pokoj a nakonec mne položil na gauč, u kterého už seděl Bobby. Ten jen nechápavě zvedl hlavu a překvapivě pozvedl obočí, když nás spatřil.

Dean rychle zase odběhl, a když se vrátil zpátky, nesl ještě moje berle.

„Nejsou moc velké?" zeptal se a začal do nich montovat ještě před tím, než jsem stihla odpovědět.

---

Celý den jsem strávila na gauči. Byla jsem přikrytá pod dekou a z té mi koukala jen hlava a špičky nohou. Koukala jsem na televizi, hrála karty společně s Bobbym, četla si knížku a hlavně – spala.

Bratři, na druhou stranu, byli nečekaně pozorní. Celý den se starali o to, jestli mám všechno, co bych mohla potřebovat. Přemístili mi pokoj do přízemí, i když Bobby se netvářil příliš nadšeně. Sam uvařil jednoduchý oběd, zatímco Dean autem sjel pro večeři.

Večer jsme si pustili film, popíjeli pivo, smáli se starým vtipům a pili ještě víc piva.

Nebýt té zlomené nohy, byl by to vlastně docela fajn den.

---

Asi po týdnu se vydali znovu na cesty a mě nechali opět s Bobbym. Ve své podstatě jsem za to byla vlastně i ráda. Byla bych jen zbytečná přítěž, to jsem nemohla popírat.

Jenže u Bobbyho jsem se začala velmi rychle nudit. Zvykla jsem si na určitý životní styl a celodenní ležení v posteli, převalování se strany na stranu a přepínání programů v televizí bylo přesný opak toho, na co jsem byla zvyklá.

I Bobby se samozřejmě brzy všiml, že se nudím. Dával mi drobné úkoly, které jsem zvládla plnit z postele, ale mě to (pochopitelně) brzy přestalo stačit. Chtěla jsem zpátky do akci a proklínala jsem svoje tělo, že je tak slabé a nemotorné, že není schopné opravit kost rychleji.