Deníky lovce /Supernatural FF/

25. Dohoda s ďáblem

Večer jsem nemohla usnout.

Hlavu jsem měla zamotanou ze všeho toho alkoholu, co jsem vypila. Bolela mě noha a trápily mne vlastní vzpomínky.

Přemýšlela jsem nad vším. Trápily mě základní otázky lidstva (jestli byla první slepice, nebo vejce), stejně jako mě trápily otázky týkající se mé minulosti (kdybych neutekla, byla by moje sestra naživu?). Snažila jsem se dát jedna a jedna dohromady, ale nikdy jsem nedošla ke správné odpovědi.

Pomalu jsem se posadila na své improvizované posteli a rozhlédla se kolem sebe.

Pevně jsem sevřela oči a schovala obličej do dlaní. Hluboký nádech, hluboký výdech. Třeba, když teď otevřu oči – hodně, hodně pomalu – zjistím, že posledních několik měsíců byl všechno jeden dlouhý a hloupý sen. Probudím se a budu zpátky v New Yorku. Půjdu do práce. Budu válčit svoje žabomyší války s Alexis. Všechno bude normální – můj svět bez duchů, upírů a démonky, která mi jde po krku.

A možná je to vůbec všechno hloupý sen. Možná, když otevřu oči – hodně, hodně, hodně pomalu – zjistím, že jsem doma v Chicagu. Ve svém malém podkrovním pokoji s růžovými stěnami. Se sestrou za zdí. S babičkou o patro níž.

Malinko jsem se usmála.

A otevřela oči.

Samozřejmě, že jsem byla pořád u Bobbyho.

Jenže něco bylo jinak.

Přede mnou stál Crowley se širokým úsměvem.

A mě můj úsměv ztuhl na tváři. Neměla jsem se jak bránit, nemohla jsem mu utéct. Jediné, co jsem mohla bylo hlasitě zakřičel Bobbyho jméno a doufat, že k němu dolehne můj zoufalý hlas. Ale v momentě, kdy jsem otevřela pusu, se můj hlas vytratil kamsi do neznáma. Nemohla jsem nic.

Nemohla jsem nic, než doufat, že moje smrt bude rychlá a pokud možno co nejméně bolestivá. Ach – jak naivní a hloupé přání.

„Ticho, ticho. Nejsem tady od toho, abys dělala velké scény a přilákala zbytečně moc pozornosti," promluvil konečně Crowley.

Upřela jsem na něj oči. Bylo to jediné co mi zbylo. Lehce jsem přimhouřila oči a do toho pohledu vložila veškerou nenávist, kterou jsem k němu, a k celé jeho rase, cítila. Nepočítala jsem s tím, že by můj pohled měl nějakou kouzelnou sílu. Ale nic jiného mi nezbylo.

„Tak poslouchej. Já jsem tady ten dobrej, jasný? Mám pro tebe férovou nabídku. A ani nebudu chtít tvojí duši na oplátku." Mrkl na mě, jako kdyby byl o pár let mladší a my byli na baru. „Já chci taky dostat Iren, jen to nesmím říkat moc nahlas. Vlastně to nesmím říkat vůbec. Nechci si nějak fandit, ale mám na víc, než jen sbírání duší na křižovatkách, jasný?" Nečekal na moji odpověď. A i kdyby čekal, tak mu muselo být jasný, že mu stejně neodpovím. „Chci jen vědět, že jsi v tom se mnou. Pomůžu ti ji dostat, jasný?"

Ucítila jsem, jak povolil tlak, který jsem cítila v krku. Vrátil jsem se mi hlas, ale moje radost byla předčasná. „Chci jasnou odpověď. Nechci žádný křik, nechci žádné jančení. Žádná druhá šance nebude. Moje nabídka platí jen dnes v noci. Jen teď a tady."

„A jak ti mám věřit?"

Protočil oči a rozmáchl rukama. „Heleď, budu přísahat klidně na svatý ocas, jestli ti to pomůže. Buď mi věříš, nebo ne. Tečka."

Na moment se odmlčel, potichu se uchechtl. „Stejně nemáš moc možností. Když jsem tě našel já, myslím, že Iren nebude moc daleko."

Uvědomila jsem si, že mluví pravdu. A on si moje prozření moc dobře uvědomoval. Samozřejmě – nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. Jenže jsem neměla ani moc jiných možností.

„Dobře."

Přikývla jsem.

On se usmál.

„Dobře, udělám to."

„Nene, zlatíčko. Uděláme to." Zazubil se a hodil po mě dva váčky. Nechápavě jsem se na ně podívala.

„To jsou kouzelné váčky, ňoumo. Jeden si nech, druhý strč tomu ožrálkovi. Díky nim budete zase na pár dní v bezpečí."

„Neříkej mi ňoumo," ohradila jsem se zprudka.

Jakoby mi to k něčemu bylo.

„Za pár dní se zase ozvu." Podíval se na mě. Měl tvrdé rysy, úsměv mu zmizel ze tváře. „Do té doby máš jen jednoduchý úkol – nenech se zabít."

Než jsem se stihla nadechnout a něco opáčit, luskl prsty. Ucítila jsem, jak mi tělem projela bolest. Moje noha, uvědomila jsem si v agonii. Snažila jsem se bolestí prodýchat, aby mi z úst nevyšel hlasitý výkřik. Oči mě slzely, a on se na to všechno díval s podivným potěšením.

„Ty..." Nádech. Výdech. „Hajz-..." Nádech. Výdech. „...-le."

„Však ty mi poděkuješ, až si ráno sundáš tu pitomou bílou věc a budeš skákat přes kaluže."

A s těmi slovy zmizel.