Deníky lovce /Supernatural FF/

21. Realita

Pokud umřeš ve snu, co se stane v realitě?

---

Zhluboka jsem se nadechla a zeširoka rozevřela oči.

Dýchalo se mi těžko – prvních několik nádechů bylo mělkých a mě se do plic dostávalo zoufale málo vzduchu. Trvalo to chvilku, než se mi dech uklidnil, a já se konečně mohla řádně nadechnout.

Tělo jsem měla bolavé. Rozlámané.

Tělem mi proudil adrenalin, ale nebylo ho dost, abych přestala vnímat bolest, která mi proudila celým tělem.

Ruce jsem měla svázané.

Nohami jsem nedosáhla na zem.

Visela jsem jako prase, které čeká na porážku.

Pokoušela jsem se rozhoupat, pokoušela jsem se jakkoliv pohnout. Ale všechno bylo marné a nic nepomáhalo.

Očima jsem přejížděla po místnosti. Jen těžko se mi odhadovalo, kde to vlastně jsem. V místnosti panovalo velké šero, a já měla problém dohlédnout sotva metr před sebe. Přesto jsem očima mhouřila a mhouřila. Snažila jsem najít cokoliv, jakýkoliv záchytný bod, který by mi mohl pomoct.

Ale jediné co jsem viděla, byla drobná dívka, která mi nedaleko ode mne. Visela, podobně jako já. Svázaná, uvězněná. Na rozdíl ode mne, však dívka spala.

Pamatovala jsem si ji ze svých snů. Dívka vypadala mnohem hůře, než jak jsem si ji panovala. Byla téměř mrtvolně bledá, a já na okamžik zapochybovala, jestli vůbec ještě žije. Dlouhou dobu jsem pozorovala její hrudník, abych se ujistila, že se ji v dlouhých intervalech pomalu a nenápadně zvedá, jen proto, aby o pár okamžiků zase klesl.

Poněkud jsem si oddechla, ale ve své podstatě mi to bylo k ničemu. Pořád jsem visela, bez jakékoliv šance na útěk.

---

Nevím, kolik času uteklo.

Snažila jsem se udržet oči od sebe.

Nechtěla jsem už znovu usnout, ať by mě to stálo sebevíc síly.

A pak se to stalo.

Hlasitá rána.

Křik.

Známé hlasy.

„Same!" Křikla jsem nahlas, tak jak mi to jen moje unavené a vysílené tělo dovolilo. „Deane!"

A najednou tu byli.

Sam mě uchopil v pase. Dean mi z krku vytrhl malou, docela nenápadnou kapačku, které bych si snad ani nevšimla. Pak jedním a rázným pohybem odřízl provaz, který mě držel ve vzduchu. Vděčně jsem se svezla k Samovi do náruče. Ale on mě hned položil na zem a oba bratři se vrhli k dívce, která visela vedle mě.

Netrvalo dlouho a v místnosti se objevil i džin. Byl to on, kdo mě překvapil v baru na toaletách, a byly to jeho modré oči, které mě strašily v nočních snech. Pro bratry však nepředstavoval žádnou větší hrozbu. Po krátké šarvátce mu dřevěným kolíkem probodli hrudník a muž se rozplynul do neznáma.

---

Mladou dívku odvezl Dean do nemocnice, zatímco já se Samem jsem se vrátila na motelový pokoj. Byla jsem unavená, špinavá, zesláblá, a bylo mi hrozně. Přesto jsem odmítla nechat se vyšetřit od doktora a tvrdohlavě trvala na tom, že mi stačí jen se pořádně vyspat.

Po příjezdu na motel jsem se nejdříve ztratila v koupelně. Nechala jsem na sebe stékat pramínky teplé vody. Měla jsem pocit, že ze všeho nejraději bych se rozplynula v páře. Neměla jsem ani čas zaregistrovat, kdy přesně se to stalo. Ale najednou jsem dřepěla na špinavé podlaze sprchového koutu, pevně držela kolena a brečela.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla. Když jsem vylezla, necítila jsem se o nic lépe. Mokré vlasy jsem si svázala do neupraveného drdolu, a na sebe oblékla obyčejné triko a pyžamové kalhoty. Až pak jsme vylezla z koupelny.

Sam sotva zvedl hlavu od notebooku.

„Není mi dobře," řekla jsem jen.

„Ztratila jsi hodně krve. Měla by jsi si lehnout. Možná sníst něco sladkého."

Posadila jsem se na okraj jedné postele. „Ta jsem to nemyslela."

„A jak jsi to myslela?"

Sklopila jsem hlavu. Nevěděla jsem, co odpovědět. „Víš, já... Mrzí mě, co jsem ti řekla." Ticho viselo mezi námi. „... nebo spíš... co jsem ti neřekla." Pohledem jsem měla stále upřený dolů, na svoje nohy.

„Jenny." Hluboký nádech. „Co se stalo, se stalo. Já, ani ty nemůžeme vzít zpátky nic z toho, co se stalo." Zvedla jsem oči ze země, a hlavou otočila ke stolu, kde seděl Sam. Notebook měl sklopený a propichoval mě zkoumavým pohledem. Jen chvilku jsem se vydržela dívat se mu zpříma do očí, ale hned jsem hlavu zase sklopila. „Poslyš. Spousta z toho, co se stalo bylo jen souhra špatných věcí a hloupých náhod. Nikdy jsem tě neměl políbil a nikdy jsem neměl dovolit, aby se mezi námi stalo to, co se stalo. Nemůžu to ale vzít zpátky."

Nádech, výdech.

Ne, ne. Tohle jsem nechtěla. Takhle to nemělo být.

„Nemůžu to vzít zpátky, stejně jako nemůžu popřít to, že mě nějakým podivným způsobem přitahuješ. Ale teď, když už vím, že ty to cítíš jinak, budu se podle toho chovat. A bude to v pořádku, jasný? Prostě se s Deanem postaráme o tu tvoji černookou kamarádku, a ty si pak můžeš jít vlastní cestou."

Překvapeně jsem vzhlédla a zprudka se postavila. Na okamžik se mi zamotala hlava, a já se musela přidržet nočního stolku, abych se udržela na nohou. Když jsem to ale vybalancovala, několika rychlými kroky jsem se dostala až k Samovi. Nechápavě pokrčil obočí.

Zlehka jsem uchopila jeho obličej do svých dlaní. Nechápavě zatěkal pohledem ze strany na stranu, jakoby nevěděl, co čekat. Já se mezitím sklonila k jeho obličeji a věnovala mu krátký polibek. Pak jsem se odtáhla, ruce zase volně spustila podél těla.

Sam byl překvapený.

„Já... to, co jsem řekla a udělala byla chyba, Same. To, co jsi udělal ty, bylo správně. Nikdy jsem neměla dovolit, abych se ztratila sama v sobě a vytvořila si takový odstup. Od tebe, od Deana. Od světa kolem. Věř mi – na celým světě není nic, co bych chtěla víc, než dostat Iren. Ale nechci to proto, aby už byl konec. Abych se od vás dvou dostala co nejdál. Abych se mohla vrátit k prodávání ve samoobsluze. Chci zůstat. Chci dělat tohle. Chci být s tebou. S vámi."

„Jenny, zadrž."

„Same, já..."

„Zadrž." Najednou se postavil. Byl o tolik vyšší než já, že jsem musela lehce zaklonit hlavu, abych se mu dívala do očí.

„To, co říkáš... To nejsi ty, Jenny. Mluví z tebe ten džin."

„Ne, ne."

„Měla by jsi se vyspat. Ráno moudřejší večera. Promluvíme si zítra."

Sklopila jsem hlavu. Cítila jsem, jak se mi v očích hromadí slzy. „Zítra znamená nikdy, že jo?" prohlásila jsem polohlasem.

Když mi neodpověděl, pomalu jsem se odšourala do postele. Zakryla jsem se až po uši peřinou. Usilovně jsem tiskla oči k sobě, v marné snaze zachytit všechny slzy ještě před tím, než se mi rozutečou po tváři. Marně jsem v sobě polykala vzlyky.

Trvalo to dlouho, než jsem usnula.

Doufala jsem, že přijde. Že mě obejme. Řekne, že to tak nemyslel. Že všechno bude jako dřív.

Nepřišel.