Teen Wolf- New Love

Nic neříkej

Po půlhodině sezení v Derekově chajdě se rozhoduji odplížit se domů. Pomalu otevírám dveře a nahlížím ven, okolí zeje prázdnotou a tak vycházím ven. Ještě párkrát kontroluji okolí než se odhodlávám k úprku. Mírným poklusem se dostávám blíž a blíž ke kraji lesa, když mě zastavuje šustění listí po mé levici. Prudce se otáčím, oháním se pěstí a trefuji osobu stojící za mnou. Derek mi chce na oplátku taky jednu vrazit ale naštěstí stačím uhnout. "Sakra! Co tu děláš?! Myslela jsem že jsi pryč?!" křičím na něj. Derek zvedá hlavu se svým obvyklým vražedným výrazem a otírá si krev z nosu. "To bych se spíš měl ptát já tebe!" říká, vráží do mě a tiskne mě ke stromu. Tlačí mi ramena do stromu tak silně že v nich mám prakticky zaraženou jeho kůru. "Proč smrdíš jako vlkodlak?!" ptá se ještě hlasitěji a agresivněji. Koleno mu vrážím mezi nohy a odrážím ho od sebe. Derek se však nenechá udeřit znovu, kope mě do břicha a já odlétám o pár metrů dál. Bolest projíždí celým mým tělem a vlkodlak ve mě chce ven. Prudce vyrážím a skáču na Dereka, povaluji ho na záda a oháním se po něm drápy. Ten mě však chytá za zápěstí a cítím jak pomalu všechny kůstky v něm praskají. Sténám bolestí a odhaluji mu své tesáky. Vrčím na něj a snažím se ho udeřit, ale drží mě moc silně. Mohutně se nadechuje a předvádí mi svůj řev. Pouští mě, já se choulím do klubíčka a chytám se za uši. Řev alfy mě naprosto paralyzuje a ledový pot mi stéká po tváři. Mám pocit jako by mi měla každou chvílí vybuchnout hlava. Po chvíli přichází očekávaná úleva. Derek zatíná pěsti a kleká si přede mě. Zvedám zrak k jeho rudým očím a už v nich necítím vztek. "Budeš té lásky a vysvětlíš mi jak tě mohl Scott přeměnit?" ptá se s úšklebkem. Chvíli na něj jen tak civím ale pak se zvedám a tiše šeptám "Víš, byla to nehoda..." snažím se odpovědět ale hned mě přerušuje "Radši nic neříkej, dokážu si to živě představit." říká a zvedá se na nohy. Podává mi ruku a zvedá mě. "Díky" vydechuji. Dobrých pár minut na sebe jen tak hledíme, pak se však Derek otáčí a beze slova odchází. Co to mělo sakra znamenat?! pomyslím si....

-----------------------

Padám hlavou napřed do své měkounké postele a rozpřahuji ruce na všechny strany. "Kdopak se to vrátil?" ozývá se Stiles, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla. "Ty se mnou mluvíš? Ty už na mě nejsi naštaný?!" ptám se nechápavě a zvedám se do sedu. Brácha se otáčí na kolečkové židli a zvedá zrak ke mě. "Mrzí mě to, neměl jsem právo na vás tak vyjet. Pořád si moje sestra, i jako vlkodlak. Pořád tě mám rád..." Při jeho posledních slovech se mi zatajuje dech, tyhle slova jsem z jeho úst nikdy neslyšela. Vstávám a objímám ho. Prvně jen nechápavě civí ale pak mi objetí oplácí. Najednou přichází táta a při pohledu na nás mu padá brada. "Tak tohle si musím vyfotit!" při jeho slovech propuká záchvat smíchu a já Stilese tisknu ještě víc...tyhle okamžiky jsou velmi vzácné a já si jich začínám čím dál více vážit.

"Stilesi já..." chci se mu omluvit ale on mě ihned přerušuje "Nic neříkej, prosím...nekaž to" říká a tiskne mě ještě silněji. Nikdy bych si nedokázala představit že se tohle bude dít, natož po tom co se ze mě stane vlkodlak. Je to skoro až k smíchu...

Omlouvám se za kratší kapitolu ale poslední dobou opravdu nemám čas, ale slibuji že příště se opravdu hodně rozepíšu... :-) doufám že se líbí