Teen Wolf- New Love

Genocida nadpřirozena

Přejíždím prsty po palubní desce auta a stírám z ní prach. "Měla by sis tady uklidit Allison." říkám a směji se. "No měla bych..." Allison se jen usmívá a zesiluje rádio. Auto se doslova otřásá pod tlakem hlasité hudby. Zbožňuji písničky od Taylor Swift. Najednou však Allison sahá na ovladač a hudbu prudce vypíná. "Chceš si o tom promluvit?" Její slova mě překvapují a dost zarážejí. Stejně nevím co bych ji měla na to říct a tak jen znovu zapínám rádio. Allison mi věnuje vstřícný a chápavý pohled a její rudé rty se chvějí. Chce něco říct ale kvapně si to rozmýšlí. Zbytek cesty do školy prosedíme mlčky.
Vyskakuji po schodech ke vchodu do školy ale cosi mě zastavuje. Projíždí mnou mráz. Dívám se otevřenými dveřmi do chodby která žije stejně jako obvykle. Čím víc se blížím ke dveřím tím víc ve mě narůstá pocit strachu a nejistoty. Samotné dveře jsou dnes něčím jiné, všechno to ve mě křičí abych se otočila a šla domů. Ale ne. Najednou mě totiž Allison chytá za rameno a táhne mě dovnitř. "Nechci přijít kvůli tobě pozdě." Její vřelý smích mě přivádí k sobě. Otřepávám ze sebe ten úzkostlivý pocit a míříme do třídy. Sedám si do první lavice protože nikde jinde není místo a shodou okolností to je přímo vedle Scotta. Pokládám knihy na stůl a odvracím svůj pohled co nejdál od něj. Jeho oči stále cítím na svých zádech. Mám sto chutí být s ním, mluvit a ním a nejspíš mu i odpustit, ale to nemůžu. Bylo by to pro něj až moc snadné. Moc malý trest za takovou dětinskou hloupost co provedl. Když odvracím pohled na druhou stranu třídy, mé oči se střetnou s Isaacovými. Věnuje mi úsměvný a laškující úšklebek. Ten oplácím a pak padám hlavou rovnou do knih....
Opisuji vybraný text z učebnice, když mě najednou zaráží náhlý závan ledového vzduchu. Zvedám hlavu a všímám si že zapli novou školní klimatizaci. Nasávám čistý vzduch nosem, jakmile ho naberu do plic začnu hlasitě kašlat. Je to jako bych se nadechla něčeho na co jsem alergická. "Mohu na toaletu?" ptám se a učitelka mě neochotně pouští. Vyrážím ze třídy se silným hurcáním které stále nechce slábnout. Mířím na záchod ale z poza rohu slyším něčí vášnivý rozhovor a tak se zastavuji a poslouchám.
"Takže dneska to chceš udělat?"
"Ano, zbavím se veškeré špíny která ohrožuje nás i ostatní studenty"
"Budou umírat lidé...."
"Ne, lidé ne. Jenom zrůdy."
"Jak si můžeš být tak jistý?"
"Viděl jsem co dělají. Nejsou to žádné nevinné děti...."
Hlasy se najednou vzdalují ode mne. Nahlížím za roh a sleduji jak ředitel spolu s nějakým mužem odchazejí pryč. Opírám se o stěnu a mým tělem projíždí strach a úzkost. Cítím další závan z klimatizace a kašel opět začíná. Utíkám tedy konečně do umývárny a piju vodu z kohoutku abych si propláchla krk. Zvedám zrak k zrcadlu visícím na stěně a upřeně se v něm pozoruji. Mou pozornost strhává jemná fialová barva mých rtů. Otírám si je ukazováčkem a ulpívá mi na něm jemný prášek. Čichám k němu a okamžitě pčikám. Oměj vlčí mor. Omývám si rychle ruce a otírám nos. Rozbíhám se zpátky ke třídě. Jakmile vcházím dovnitř ozývá se rozhlas. "Omlouvám se že vyrušuji hodinu ale objevily se jisté závady na nové klimatizaci a je nutné je okamžitě opravit. Proto chci vyzvat všechny aby na konci této hodiny, odešli spořádaně domů. Děkuji" Ve třídě opět propukává hrozný randál. Všichni oslavují že můžou jít domů a nemusí psát další hodinu tu hloupou písemku z matiky. Učitelka je jedním okřiknutím ukázňuje a vracíme se k výuce. Zmocňuje se mě ale náhlá panika. Tohle nemůže být přece náhoda, to co říkal ředitel a navíc ten oměj v klimatizaci. Musíme se odsud rychle dostat.
Po hodině se snažím prodrat se davem mířícím ven a najít ostatní, ale najednou se mi prudce zatočí hlava. Klopýtým a zakopávám o něčí nohu. Padám dozadu na záda ale těsně před trvrdým dopadem mě kdosi zachytává. Jeho ruce mě těsně svírají v pase. Scottův nos se těsně dotýká toho mého. Vydechuji úlevou a on mi pomáhá zpátky na nohy. Odvracím od něj však zrak a jen šeptám, děkuji. "Nevíš co se tady doopravdy děje?" říká a silně si odkašlává. Otáčím se a hledím do jeho krásných očí které svírají svoustu otázek. Najednou však začínají problikávat rudou barvou. "Scotte, tvé oči..." vydechuji a Scott okamžitě sklápí pohled k zemi a opírá se o skříňku. "Musíme ihned pryč!" Chytám ho za paži a táhnu ho ke dveřím. Skoro všichni jsou už pryč. U vchodu však stojí hlouček děcek a něco si mezi sebou vzrušeně šeptají.
Prodírám se mezi nimi až k otevřeným dveřím ale nějaká obrovská síla mě od nich odhazuje do zadu. Strhávám sebou k zemi i Scotta, který tak tak skryje své zářící oči. Najednou se před námi objevuje Stiles a pomáhá nám vstát. Přecházím blíž k prahu a všímám si že tyhle dveře jsou jiné než obvykle. Natahuji k nim ruku a ihned mě do ní štípe jasan horský z kterého jsou vyrobeny. Již ráno se mi zdálo že s nimi není něco v pořádku. "Jasan horský, je všude. Nikdo s nadpřirozenými schopnostmi se nedostane ven." promlouvá najednou Stiles a opírá se o mě. Když se rozhlížím kolem sebe vidím několik kluků a holek které snad ani neznám, kašlat a silně se chytat za hlavu. Všechno to kolem mi nahání hrůzu a již tak známý pocit blížící se smrti. Sjíždím až na kolena a mnu si čelo. "Běž Stilesi..." šeptám a vzhlížím k němu. On jen pozvedává obočí a šťouchá do mě "Na to zapomeň, nenechám tě tady!" Směji se a dodávám "Jsi si tím tak jistý?!" Mračí se a sedá si vedle mě. Jemný opar vznášející se ve vzduchu mě skoluje a padám do Stilesova klína.

Hodiny uplývají jako voda a každý kolem mě pomalu ale jistě končí v mdlobách na zemi. Mám pocit že všichni jsou stále tak nějak při sobě, ale to nemusí již trvat dlouho. Jediné co však mě dokáže opravdu skolit je pohled na slabě oddechujícího Scotta po kterém sjíždějí kapky potu jako po oroseném okně vedle mě. Bodá mě na hrudi a cítím hřejivou tekutinu na svých rtech. Zvedám k jim ruku na které mi uplívá hustá rudá krev. Do očí se mi řinnou slzy. Všechny ty týdny plné bolesti na mě najednou doléhají. Od té doby co mě Scott kousnul šlo všechno do kytek. Neustále se někdo snaží nás dostat do hrobu a všechno hezké mi proklouzává mezi prsty. Co když je tohle už doopravdy konec? Naše poslední chvíle. Otáčím hlavou a můj pohled padá na Stilese a Chloe sedící v těsném objetí. Stilesovy oči prozrazují jistou bolest a strach ze ztráty Chloe. Dochází mi co to vlastně znamená pro mě. Všechno co bych dnes mohla ztratit. "Scotte..." šeptám a on se ke mě stěží přisunuje. "Chci aby si věděl.."šeptám ale on se ke mně naklání a jemně a velmi něžně mě líbá "Miluji tě." říká a hladí mě po tváři "Jestli ty... už ne.." tentokrát ho přerušuji já a pokládám mu prsty na ústa. "Miluji tě." Usmívá se a bere mě za ruku. "Vždycky budu." Pokládám mu hlavu na rameno a i přes všechnu tu bolest mě zalévá upřímný pocit uspokojení. Pomalu zavírám oči a dlouho očekávaná úleva přichází stejně jako Scottova ruka kolem mého pasu...