Teen Wolf- New Love

Pořád mám ještě tesáky

Děkuju hrozně moc za 1k⭐!!! Jsem ráda, že se můj příběh neohrožené Sydney Stilinski tak moc líbí a přesvědčilo mě to k tomu abych pokračovala a uskutečnila další díl na kterém již dlouho pracuju. Teen wolf- Nightmare.

Z pohledu Stilese:
Nechci to udělat. Nechci ji přece ublížit, ale ona chce teď ublížit mně. Vyjíždí na mě a vrčí jako vzteklý pes. "Pusť mě!" křičí a zarývá se mi drápy do kůže na rukou. "Sydney nech toho!" Snažím se ji udžet u země, ale má hold výhodu v podobě nadlidský síly. Udeřuje mě prudce do hrudi a odhazuje mě stranou. Narážím zády do komody vedle schodů a málem na mě z ní padá váza, která se však naštěstí zabržďuje o dřevěnou krabičku na klíče hned vedle ní. Sydney v mžiku vyskakuje na nohy a svým pohledem mě krutě probodává skrz na skrz. Doslova zatíná tesáky a přes ně sadisticky vrčí. Tak nasranou jsem ji ještě v životě neviděl! Dokonce ani potom co jsem ji ukradl její oblíbený čokoládový sušenky.
Stojí nade mnou jako s rozsudkem smrti, připravuji se na jistou bolest, když ji však najednou cosi sráží k zemi. Ta obrovská rána mě nutí zavřít oči. Okolí utichá a jediné co slyším jsou hlasité a rychlé nádechy. Odkrývám si dlaně z tváří a tají se mi dech při pohledu na její bezvládné tělo. Sydney leží na zemi s kapkou krve kutálející se od jejího ucha až ke rtům. Malia nad ní stojí s pánví v ruce a udýchaně ji pozoruje. "Jako vážně?! Pánev!" okřikuju Maliu a snažím se Sydney nahmatat tep. Hruď se ji pomalu zvedá a ze rtů ji stoupá obláček teplého vzduchu. Žije, to je hlavní. Ta rána byla obrovská, ještě teď mi z ní zvoní v uších. "Nebýt mě tak by tě rozsápala na kousky. Spíš bys mi měl poděkovat." odpovídá pohoršeně. "Teď je hlavně musíme svázat!" ozývá se Isaac a utírá si krev z koutku úst....

Utahuji provaz kolem jejich rukou co nejvíce můžu, nemám zájem o to pak hledat svoje vyškrábaný oči někde na zemi. Když spí vypadá tak nevině, skoro mě to až nutí ji rozvázat. Pomalu vstávám, ale pořád nemůžu odlepit oči od jejího bezvládného těla. Díky tomu však málem zakopávám o Scotta svázanýho u zábradlí hned za mnou. Chytám balanc a snažím se mu nevrazit nohu do hlavy. "Stilesi, pojď do kuchyně." ozývá se z poza rohu Sára. Otáčím se směrem k ní, když mě najednou zaráží tenký bolestivý sten za mnou. Sydnyiny oči mě udiveně pozorují. "Stilesi?! Co se děje? Proč jsem sakra svázaná?!" sténá tiše a snaží se vymanit z jejich sevření. "Co se stalo? Nic si nepamatuju..." Její oči mě stále pečlivě sledují a senzorují každý můj posun v tváři. "Schytala jsi velkou ránu do hlavy..."
"Rozvaž mě!" vykřikuje prudce s jistou bolestí v hlase. Až teď si všímám, že z její tváře nevyzařuje bolest, nýbrž zoufalství.
"Prosím rozvaž mě!"
"Už jdu na to, počkej....zajdu si pro nůž. Utáhl jsem to moc pevně" otáčím se a chystám se vyrazit do kuchyně, když mě však její ruka chytá za košili a strhává na záda. "Myslím, že už to nebude třeba" téměř vrní se svým evilním úsměvem a kudlou na mém krku. Kde ten nůž sakra vzala?! Pomalu objíždí kůži na mém krku a přikládá mi prst na rty. "A teď budeš hezky potichu zlatíčko"
Nemám odvahu se nadechnout. Prohlíží si mě jakoby do mě chtěla vyřezat obrázek. Ztěžka polykám a snažím se ani nehnout. "Nech ho!" vykřikuje náhle Malia která se objevuje ve dveřích. "Bež!" křičím ale Sydney mi zatíná nůž do krku což mi absolutně znemožňuje mluvit. Zatínám zuby a snažím se to přečkat. Nechci ji udělat tu radost a vydat jen jen jedinou hlásku utrpení. "Zkus si něco a je po něm!" syčí Sydney a zatíná nůž ještě hlouběji. Malia tuhne hrůzou a zvedá pomalu ruce nad hlavu. Cítím jak se kapky mého potu mísí na krku s krví a ztékají až na hruď. Chladí mě jako led a na mém tričku se pomalu rozlévá ve velký flek. Sydney mě chytá za límeček košile a prudce mnou trhá a zvedá mě na nohy. Tiskne si mě co nejblíž a stále objíždí nožem žílu na mém krku. "Sydney, prosím..."
"Drž hubu Stilesi!" sykne mi do ucha. Táhne mě až ke dveřím ve kterých se zastavuje. Nevypadá jako člověk který ví co dělá. Má v očích zmatek a chaos. Cítím jak jí tuhnou prsty na rukou. Svírá jimi totiž pořád částečně kus mé kůže na rameni a krku. Nehty se mi zarývá snad až na kost. Najednou se do mě prudce opírá a proráží mnou bariéru v podobě Malii. Dopadám tvrdě na hlavu a myslím že jsem asi Maliu praštil loktem do čelisti. Okolí nese mlhavý nádech jako po vlhké jarní noci. Tlumený dusot nohou kolem mě mi zní v uších jako gong.
"Slyšíš mě? Stilesi?!" Snažím se zaostřit na luskající prsty před mou tváří. "Slyšíš mě?" před očima se mi pomalu zhmotňuje milý ale starostlivý úsměv Malii. "Jo bohužel jo, už jsem si najivně myslel že mám tohle utrpení za sebou a je ze mě andělíček." zvedám se do sedu a můj pohled padá na prázdné, otevřené dveře kde před chvílí stála Sydney, zbyl po ní doslova jen obláček prachu....

Z pohledu Sydney:
"Dobrý večer" chichotá se čísi hlas v místnosti "Chyběla jsi nám. Dlouho ses neukázala na kontrole a tvoje dávka séra málem vyprchala. Ale seš teď slavná. Tvoje jméno se šíři tímhle zařízením jako blesk. Jsi zatím náš největší úspěch. Pracuješ jako profík. Takovou účinost séra jsme ještě u nikoho nesporozovali " Jeho oči si mě pečlivě prohlíží a úsměv mu sahá až k uším. "Asi vás zklamu, ale moje práce to není. To vy jste se postarali o to abych na tom neměla ani minimální podíl." odpovídám s úšklebkem. Najednou si však všímám menšího tlaku na zápěstí. Pouta jsou povolená, poznám to. "Co kdyby jste mě pustili, už mě to vážně začíná nudit!" Zvedám se na lokty a posílám mu vzušný polibek. "Všechno má nějakou cenu." Naklání se ke mně a ukazováčkem mi objíždí lícní kost. Pomalu přejíždí až ke rtům a ve mně se vzdoumá vztek a znechucení. Je to slizoun, nehoráznej slizoun. "Tentokrát ale platíš ty!" odsekávám a prudce se zakousávám do masa a kůže na jeho zápěstí. "Ty mrcho!" vykřikuje a zabodává mi silou injektor přímo do hrudi. Bolest se mi rozlévá až do žaludku. Na to, že jsem celé dny nejedla, mám chuť zvracet. Už jenom kvůli jeho krvi na mé tváři je mi zle. Vybíhá se šíleností ve tváři ze dveří které se za ním rychle zavírají. Nejspíš mu dochází, že teď je jeho osud spočítán....
A je to tu zase. Ten mlhavý pocit při kterém vše mizí a mé tělo ovládnou křeče a nakonec už nezbyde nic co by člověk cítil....zavírám oči a snažím se
do sebe ten pocit zatlačit co nejhlouběji to jde. Něčí hlas mě však prudce vyvádí z míry. "Dostanu tě odsud. Neboj. Musíš to ještě chvíli vydržet." Když otvírám oči mihne se mi před nimi matně rudý záblesk. Zrzavý jako Lýdiiny vlasy. "Lý..?" snažím se promluvit ale ani ústa mě už neposlouchají. "Mlč! Hlavně mlč." šeptají zelený oči které jako kdyby se vznášely nade mnou. Nechápu proč mě zalévá ten nepochopitelný pocit blížící se smrti. Nevím, ale nedokážu se smířit s tím, že tohle všechno jednou skončí. Co bude? Co se s námi stane potom?! Já prostě nechci umřít! A hlavně ne takhle.... Nechci aby ty zelený oči byly to poslední co jsem na světě viděla...