Teen Wolf- New Love

A tomuhle se říká karma

Jestli někdo z vás čtenářů zná nějaký dobrý program na tvorbu nějaké úvodky pro wattpad příběhy napište prosím do komentářů. Moc děkuji:*

Z pohledu Stilese:
Pořád jen tak bezvládné leží. Děsí mě to. Jediná věc co mě dokáže uklidnit je vědomí, že stále dýchá.
Previntivně jsme přešli ke znehybnění pomocí silných kovových řetězů, protože lano Sydney nedělalo žádný problém. Takže Scott je teď doslova od hlavy až k patě pokrytý kovem.
"Co to tady vyvádíte?" ozývá se ženský hlas za mnou. Otáčím se a její milý úsměv mě nutí povzdychnout. "To víš, bez tebe jsme úplně bezradní. A proto vyvádíme takovýhle kraviny." přitahuji si ji k sobě a mohutně ji objímám "Jsem rád, že jsi tady Chloe." Pokládá si hlavu na mé rameno a jemně mi šeptá do ucha "Já taky. Byla jsem hloupá a zbabělá, neměla jsem odcházet"
Její oči jsou stejně splašeně milé jako jsem si je pamatoval.
"Vysvětlí mi někdo co tady dělám?" promlouvá podrážděná osoba za mnou "Naposledy si pamatuju jak....počkat...Sydney! Kde je?! Pořád ji mají?" vykřikuje panicky Scott. Natahuji se preventivně pro tátovu zbraň kterou jsem vytáhl pro případ nouze. "Kdo jsi?" ptám se opatrně a poměrně nebezpečně a nejistě směřuji hlaveň pistole k jeho hrudi. "Scott Mccall?! Kdo jiný bych asi byl. Přestaň blbnout a schovej tu bouchačku, než někomu- třeba mně, ustřelíš omylem palici." dodává se sarkastickým úšklebkem. "Jo. Dobrý, jsi to ty." pokládám pistole opatrně zase zpátky, pořád mám pocit že nějak samovolně vystřelí a někoho zabije. A proto nemám rád zbraně.
"Musíme pro Sydney a ostatní, drží je všechny v centru města. V budově pro výzkum genetických mutací. Před veřejností vystupují jako obyčejní vědci." jeho hlas zní čím dál naléhavěji "Jdeme! Teď hned!"
-------------------
"Pusťte mě dovnitř. Vedu nové subjekty k pozorování a likvidaci." Scottův hlas zní až děsivě hluboce a nebojácně, nikdy mě nenapadlo, že zrovna on umí tak dobře hrát a hlavně lhát. "Průkaz" odpovídá nabroušeně vrátný. Teda jestli tomu úkazu lze takto říkat. Je to spíš dvoumetrová gorila co nejspíš jede na steroidech.
Scott si z kožené bundy vytahuje úzkou modrou kartičku a podává mu ji. Chvíli si ji pan gorilák jenom podezřívavě prohlíží, ale nakonec nás pouští dovnitř. V tu chvíli mi padá první kámen ze srdce. Ale stále mi buší jako o závod, mám pocit, že to na mě vidí a že už teď nás prokoukli.

Procházíme jakousi dlouhou bílou chodbou a musím přiznat, že mám vážně naděláno do kalhot. A tak všechno na co se zmůžu je krčit se nervózně za Scottem. Okolím se nese pach krve a strach prosakující skrze zdi. To co však přichází následně mě děsí ještě víc, v mohutných oknech kolem nás se zračí utrpení. Ve třetím okně však číhá cosi horšího. Thomas. Prudce od něj odvracím zrak. Nejsem si zcela jistý jestli stále žije. Je tam tolik krve, že by to zabilo i buvola.

Zničehonic se před námi zhmotňuje uhlazený muž s nafouklou rukou v gáze. Silně sebou trhám div málem neporážím Isaaca stojícího za mnou. "Jak vidím tak ses přece jenom činil" promlouvá velmi vážně a seriózně. Téměř děsivě. "Odveď je do sektoru E. už pro nás nemají žádnou cenu." jeho slova zůstávají viset ze vzduchu. "Důvod pane?" promlouvá přímě Scott s pohledem stále přilepeným z jeho ruce. "Již máme celou jednotku pro eliminaci hrozeb v Denveru a postupně i v dalších městech. Tyhle odveď přímo do likvidační zóny v sektoru E., už se o ně postarají." dodává a s provokativním, posměšným a facku nahánějícím výrazem. Scott jen přikyvuje a okamžitě nás za pouta odvádí do levé uličky na jejímž konci na nás čekají mohutné kovové dveře. Jakmile ten doktor mizí za rohem zastavujeme se u požárního poplachu. "Plán je jasný?" ptá se Scott s vědomě vyčuraným výrazem. Já a Isaac jen přikyvujeme s obracíme se k páčce pro spuštění požárního poplachu. Jakmile za ni zatahuji chodbu naplňuje nepříjemný a ostrý hukot sirén. Kromě šíleného hluku chodbu začíná zaplňovat i čím dál zvětšující se dav lidí který uspořádaně směřuje s zadnímu východu. Každá osoba v bílém plášti vedle sebe vede osobu v černém. Nám známé tváře našich přátel jsou čisté, prázdné a bez jediné kapičky krve. Ten poslední detail nejvíc viniká na Thomasovi který byl před chvílí doslova pokryt bývalým obsahem svých vlastních žil.
Pomalu jeden po druhém se zaplétáme mezi proud lidí kde účině mizíme z dohledu ochranky. Nakonec vycházíme ze zadní části budovy a proud lidí se větví do několika menších skupin. Jedna je tvořena z doktorů, druhá z bezpečnostních složek a třetí ze subjektů na pozorování. To slovo subjekt. Nehorázně se mi příčí, ale stále ho nemůžu dostat z hlavy.
Z úst několika doktorů slyším něco jako 'převoz na základnu na kraji města'. Nejspíš to mají pro takovéto situace dobře vymyšlené. Všichni po jednom nastupujeme v oblklíčení ochranky do velké černé dodávky. Nechápu k čemu je ta ochranka. Nikdo tady stejně není natolik při vědomí aby se pokusil o útěk. Někdo je pod vlivem séra a někdo je tak pod sedativy, že je rád že vůbec chodí.
Posazují mě vedle Dereka. Jeho pohled je mrtvolně přilepený na protější zdi dodávky. Doslova mi z něj probíhá mráz po zádech.
Čekáme, stále čekáme na správnou chvíli. Vše jde podle plánu což je ještě děsivější než kdyby nešlo.
Najednou dodávka prudce zastavuje. Slyším jemný dívčí hlas který se omlouvá řidiči a prosí ho o pomoc s pneumatikou. Konečně pomyslím si. Chloe. Slyším jak řidič vystupuje a zabouchává za sebou dveře. Naše šance. Pomalu otevírám zadní vrata dodávky a opatrně kontroluji jestli nás už všechny ostatní dodávky předjely. Čistý vzduch. Vylézám ven a po boku dodávky se plížím až k předním sedadlům. Prudce se natahuji pro zbraň ležící na sedačce a s ukazováček si přikládám k ústům. Doktor trne hrůzou. Je to ten samý kterého jsme potkali na chodbě. "Jestli jenom ceknete proženu vám kulku hlavou" říkám to tak vážně, že bych to i sám sobě věřil. Sedám si rychle za volant a dupu na plyn, div málem neporážím Chloe i s tím řidičem. Který vzteky kope do Chloeina auta a zasypává okolí salvou nadávek. Odbočuji na vedlejší cestu a mířím rovnou mimo dosah ostatních šílenců z toho institutu, rovnou na policejní stanici. Navíc nejspíš budeme nuceni všechny na chvíli zavřít do cel než se z toho vyspí. Beru to zkratkou a projíždíme zadními cestami kolem Beacon Hillských lesů. Najednou mě však otupuje silný náraz pažbou zbraně do mé hlavy kterou mi právě nečekaně vytrhl můj zajatec. Přestávám vidět na obzor který se rozmazává jako po láhvi Jacka Danielsna. Doktor se mi snaží vytrhnout z rukou volant a trhá jím prudce do leva. Auto dostává smyk a vše jakoby se na chvíli zastavilo. Auto se však i tak obrovskou rychlostí převrací na střechu. Vzduch zaplňuje hluk a kouř.
Zmocňuje se mě panika snažím se vysápat z auta, ale vše se točí jako na kolotoči. "Mám dojem, že jste prohrál pane Stilinski. Za chvíli přijede ozbrojená posila a vy a vaši přátelé zjistíte jak chutná olovo." Jeho slova mi pulsují v hlavě a vyvolávají ve mě neskutečný strach. Všechen adrenalin vyprchal a mě se začínají podlamovat kolena. "Ale proč vlastně čekat?!" Z převrácené dodávky najednou vylézá Sydney. Po tváři ji sahá rána z které tečou pramínky krve které ji zkapávají z brady. "Protokol 3C." dodává doktor s vítězoslavným úsměvem. "Co je protokol 3C?" vydechuji slabě a snažím se udržet na kolenou. "Likvidace lidských hrozeb. Víte toho už stejně příliš mnoho pane Stilinski." Polykám svou vlastní krev a můj pohled padá na Sydney stojící nade mnou se zbraní. Těžce vstávám a snažím se chytit balanc. Chci aspoň umřít se ctí. Nečekal jsem, že zemřu rukou své sestry, ale člověk míní a osud mění. Sydney natahuje ruku před sebe a opírá mi hlaveň zbraně o čelo. Cítím jak se mi rána na spánku ještě víc otevírá a odplavuje zbytek sil a života co ve mně zbývá. "Prosím, nevyčítej si to." šeptám a zavírám oči. Okolím se najednou nese zvuk výstřelu. Očekávám bolest a agónii, ale ta nepřichází. Otevírám oči a můj pohled padá na doktora svíjícího se na zemi s ránou v břiše. "Tomuhle se říká karma debile!" ozývá se dívka s rudými vlasy stojící za ním. Lýdiinu tvář zalévá úsměv. "To sis vážně mysle, že bych vás tu nechala." říká a odhazuje zbraň stranou "Subjekt A2, protokol 3C zrušen. Pohov." Sydney okamžitě sklání zbraň a sklápí zrak k zemi. "To stačilo říct tohle?" ptám se s nevírou v hlase. Tak stupidní řešení jsem nečekal. "Ne, musíš mít spínač k povolení povelu který dáváš. Dá to malý elektrický šok do toho náramku co má. Pak teprve poslechne." dodává a zvedá do vzduchu malý čip s tlačítkem. "Musíme rychle vypadnout, posily už jsou na cestě. Pomož mi dostat všechny do druhé dodávky."

Pomalu dostáváme všechny do dodávky s kterou přijela Lýdie, když k nám najednou najednou začínají doléhat zvuky motorů přijíždějících aut. Rychle se soukám za volant a jakmile Lýdie sedí vedle mě vyjíždím. Po pár minutách jim na dobro mizíme z dosahu a mě přelévá příjemný pocit uspokojení. "Chtěla bych se ti omluvit, vám všem..." začíná Lýdie ale já ji hned zarážím "Ne, to ne. Já jsem tady ten který by se měl omlouvat. Takže...promiň, za všechno." Její tvář zalévá úleva a věnuje mi vřelý úsměv. "Co s nima?" dodávám a ukazuji palcem za sebe. "Sundáme jim ty náramky a na noc je zavřem do chládku. Oni se z toho vyspí." její slova mě nutí ke smíchu. Všechno je konečně tak jak má být. Všichni spolu jako na začátku. Jedna velká parta na výletě. A ano, počítá se to ikdyž je většina z nás pod vlivem bůh ví čeho. Teď můžem doufat, že přežijeme cestu na stanici a pak si snad konečně užijeme trochu klidu, kdy se nás nikdo nebude pokoušet zabít....

Konec :*
Tak a tohle je konec našich srdce- rvoucích příběhů naší oblíbené smečky. Všem děkuji, že jste si můj příběh přečetli a doufám, že se ve stejné sestavě sejdeme i u dalšího dílu :333