Teen Wolf- New Love

Začátek konce

Nepříjemný pach desinfekce mě štípe v nose a ostré světlo zářivek okolo mě tomu taky moc nepřidává.
Všechno mě bolí, připomíná mi to tu nemilou zkušenost ve škole. Nejspíš v té injekci byl oměj aby mě oslabil a uspal. Klasika. Nemůžou prostě přijít na něco originálnějšího?
Nemohu se skoro ani hnout, cítím že mě něco drží na místě. Na rukou mě škrtí kožené pásy které se mi tvrdě zarývají do kůže. Když otvírám naplno oči projíždí mi mráz po zádech. Místnost ve které ležím je malá a vlhká. Jsem připoutaná k lehátku a na kovevém stole vedle mé hlavy leží spoustu lékařských nástrojů které mě dostatečně děsí. Spoustu z nich ani nepoznám. Bojím se však okamžiku, kdy je na vlastní kůži poznám. Všechny stěny jsou prosklené, díky tomu vidím přes ně do jiných místností. Na pravé straně je jen prázdný pokoj, na chlup stejný jako ten můj. Jasně prosvětlený, čistý ale bez jediného živáčka. Když otáčím hlavu na druhou stranu, trhá mnou hrůza a děs. Vypadá to, že ho našli...Jakobych ve vzduchu cítila jeho bolest. Scottovo tělo nehybně leží na lehátku a po prstech mu odkapávají malé kapičky krve. Do očí se mi ženou slzy, slané jako moře."Puste mě!" s křikem se snažím vymanit z pout a mlátím hlavou o opěradlo. "Ale notak. Uklidníme se. Představ si, že jsme ho chytili chvíli po tobě. Našli jsme ho u vás doma. Hledal tě." ve dveřích se objevuje ten zakrslej chlap. Jeho strašlivý obličej poznám všude. Dnes tu však nemá své dvě gorily. Šance pro mě ho rozsápat na kousky.
Skleněné dveře se za ním samy zavírají a on si sedá vedle mých nohou na lehátko. Povoluji ve snaze dostat se pryč, stejně to nemá cenu. On mě ven nepustí. Nenávidím tenhle pocit bezmoci. Nemohu dělat noc, jen přihlížet jak někdo ubližuje mým nejbližším."Zabil jste ho?" bolestně vykoktávám. Jakoby mě každá slabika bodala v hrdle. "Kdybych ho zabil, byl by nám k ničemu. Byl pouze poučen o slušnosti vůči starším osobám." odpovídá a jeho tvář se křiví do nepříjemného, povýšeného úsměvu. Nutí mě vzpomenout si na svého starého plyšáka. Byl to malý klaun. Měl stejný výraz ve tváři jako on. Hrozně jsem se ho bála a tak ho táta vyhodil. Bohužel tohodle chlápka se asi jen tak snadno nezbavím. "Tomuhle vy říkáte poučení o slušnosti?! Blázne!" syčím na něj a obracím zrak k prosklené stěně.Je však pryč. Scott je pryč. Vedlejší místnost zeje prázdnotou. Poslední co po něm zbylo je louže krve na zemi. "Kde je?!" křičím na něj a trhám pouty vší silou kterou s sobě najdu. "Řekněme, že šel na takovou zajímavou proceduru. Vlastně kvůli tomu jste oba dva tady. Ale musím ti říct, že jste nám vzdorovali překvapivě dlouho..." Nechápavě na něj hledím. O čem to proboha zase mluví? "Ty to pořád nechápeš?! Všechno jsme to byli my. Od začátku. Najímáme si náhodně obyčejné lidi nebo lovce, aby za nás udělali špinavou práci. Tehdy když tě unesli 'Lovci hlav', myslím že si vybrali poměrně děsivé jméno...tehdy si ještě nebyla alfa, byla si pro nás důležitá pouze jako návnada na Halea a Mccalla. Teď ale konečně máme co jsme celou dobu chtěli, dvě silné alfy co pro nás zlilvidují nadpřirozenou populaci v Beacon Hills." jeho slova mnou otřásají ale všechno to dává najednou smysl. K tomu mě ale nedonutí. To co ale po nás chce, znamená zabít své přátele a nakonec i sebe navzájem. Raději sama zemřu než zabít ostatní. Pokládám si hlavu na měkké opěrátko a ulpívám pohledem na stropě. Je to všechno jako zlej sen. Jako noční můra. Znova a znova. Stále se opakuje a nezná konce. Najednou mi v hlavě ulpívá myšlenka na Stilese. Možná teď někde bezvládně leží a bojuje o život. Nebo je v pohodě a už zkompletoval záchraný tým a snaží se mě najít. Nevím ale jestli zrovna teď stojím o to aby mě našel. Je to až moc nebezpečné, pro ně pro všechny. Odsud se musím dostat sama...
"Jsme celosvětová společnost pro likvidaci stvůr jako jsi ty. Jsme všude, úplně všude." jeho hlas se čím dál tím víc stupňuje v agresi. "Vybrala sis špatnou stranu." Zavírám oči a snažím se uniknout z téhle noční můry. Tohle přece nemůže být skutečné. Prosím Sydney probuď se! Najednou se místností rozhosťuje ticho. Srdcervoucí, děsivé ticho. Cítím jeho ruku na mém lýtku. Otvírám oči a jeho úsměv nejde předhlédnout. "Seš hezká, silná, odvážná. Ideální pro naši záležitost" vstává a dává se do smíchu. Jeho zlověstný smích mi rezonuje v uších a bodá mě v hlavě. Probuď se Sydney! Sakra probuď se! Prosím....pomalu obchází kolem mě a najednou napjaté ticho narušuje pípnutí jeho mobilu. "Vypadá to, že A1 je připravená." říká a přistupuje blíže ke mně. "Neboj, už se uvidíš se svým přítelem." Najednou se otevírají dveře. Stojí v nich on. Bez jediné skvrnky. Oblečený v černém a s pistolí u pasu. V jeho očích není naprosto nic. Ani špetka mého starého Scotta. Děsivě prázdný stojí mezi dveřmi a hledí tupě před sebe. "Pane." vyslovuje skoro až vojáckým hlasem. Tohle už není on. "Postarej se o A2."odpovídá pan klaun- právě jsem se rozhodla mu tak říkat. A s těmi slovy odchází. Panika ve mně probouzí i úzkost a strach. Kňučím a snažím se dostat z pout. Bez jediného slova ke mně pomalu přistupuje. On mě zabije! Nebo mi udělá to co udělali jemu! Bere do ruky injektor ležící na stole a dlaní mi přiráží hlavu na opěradlo. "Prosím Scotte ne! Prosím! Nesmíš to udělat!" křičím a sténám ale s ním to ani nehne. Zavírám oči, nechci brečet. Přikládá mi jehlu ke krku a prudce ji do mě bodá. "Aaa..." je to jakoby mi měla vybuchnout hlava. Šílený pisklavý zvuk mi zní v uších a bolest ovládá každou zbylou část mého těla. Nic jakoby už nepatřilo mě. Poslední co mi bylo je zrak. Vidím ho stát nademnou jako úplně jiného člověka. Jen prázně přihlíží jak se před ním svíjím v bolestech. Nejspíš si to samé před chvílí zkusil, ale teď je z něj jen schránka bez duše. Než ta bolest je horší už jen vědomí toho co se ze mě pak stane. Vraždící stroj.