Teen Wolf- New Love

Plán A nikdy nefunguje

Z pohledu Stilese:
Včerejší večer mi zanechal určitou jizvu na srdci. Myslím to metaforicky, samozřejmě. To by mi tak chybělo. Ovšem nepočítám tu reálnou bouli na hlavě co mi způsobila ta mrcha. Už mě nebaví pořád před někým utíkat. Chci vědět proti komu stojím. Nemáme ale jedinou stopu. Tak jak se objeví, tak taky zmizí. Nic za sebou nenechávají. Pracují čistě a bez emocí. Už mají Dereka i Thomase. Pro koho si přijdou příště!
Snažím se najít správnou polohu na mojí posteli, ale neustále mě do zad bodají kovové péra z matrace. Nakonec zaujímám pozici vyvrženého vorvaně na levé straně postele. Pořád musím přemýšlet proč mě prostě nechali být. Nechali mě v šatnách, živýho a volnýho.....
Já prostě už nemůžu, nechci. Musím někam jít. Vytřídit si myšlenky a přijít na to jak z týhle patálie. Zvedám se a beru si do ruky mojí koženou bundu. Stále z ní cítím Sydnyinu vůni. Často si ji pučovala když bylo sychravé počasí. Doslova se mi z ní svírá žaludek. Ne kvůli tomu že by se mi ta vůně nelíbila, právě že je až neuvěřitelně příjemná. Jako bych tady cítil její přítomnost.
Asi se stavím za tátou na policejní stanici. Je to poslední člověk který mi zbyl. Před dveřmi našeho pokoje mě zastavuje koláž fotek visící na stěně. Dělal ji táta. Aby nám "připomněl" že jsme stále sourozenci. Jsme na ní, já a Sydney. V těch nejhezčích momentech. Jsou to takový ty chvíle kdy se zrovna nepereme nebo nehádáme. Nejstarší fotka z nich je dokonce z porodnice. Máma nás drží v náruči se svým milým vřelým úsměvem. Poslední vzpomínky na ní mě bodají u srdce. Než odešla, byla úplně jiný člověk. Už se nechovala jako ta stará Claudia kterou jsme všichni milovali. Hlavu ji naplnily blaznivé halucinace a už s námi nebyla skoro schopná normálně mluvit. Jedinou ženou v mém životě se pak stala Sydney. Smrt mámy brala hrozně špatně. Týdny s nikým nepromluvila, nic nejedla a odmítla vylézt z postele. Nakonec ji z ní vytáhla Lýdie. Byla to její kamoška už od 3. třídy, tehdy se přistěhovala do Beacon Hills. Od první chvíle co jsem ji zahlédl, jsme věděl, že jsem ztracený. Teď se ale všechno změnilo. Miluju Chloe ale ta mě teď v tyhle šílenosti nechala sama. Lydie je kvůli mě pryč. A Sydney, svou vlastní sestru jsem nedokázal ochránit. Nedokážu ochránit ani sebe natož ji. To ona byla vždycky ta silná. Vždycky když byla na dně, tak se zvedla a bojovala dál. Pro své přátele byla ochotná zabíjet, otázka je jestli je za ně ochotná i zemřít.

Zamykám za sebou vchodové dveře a štráduju si to k jeepu když najednou málem vylétám z kůže při pohledu na Isaaca sedícího na kapotě mýho miláčka. "Slez dolů! Seš snad neandrtálec?!" křičím na něj a snažím se ho mermomocí shodit dolů. "Mám pro tebe návrh Stilíku. Chceš si zahrát na scooby-doo?"

"Plán A nikdy nefunguje." Malia do mě šťoucha loktem a svým pohledem mě doslova probodává. "Tenhle bude fungovat!" okřikuje mě. Isaac se jen usmívá a podává mi kus papíru tvářící se jako mapa. Je na něm pár načrtaných čar které se nekontrolovatelně hemží kolem našeho domu. "Je to jednoduché. Chytnem zloduchy do pasti a pak je odhalíme. Jako Scooby. Musíme prostě všechny po kom by mohli jít, dostat do vašeho baráku. Jakmile si tam pro ně přijdou ti dva. Tak se z vašeho domu stane trezor. Uzamkneme ho horským popelem" Isaac je očividně na svůj plán opravdu hrdý. "Problém. Jak tvůj malej mozeček přišel na to, že jsou ti mordýři vlkdolaci?!" dodávám a podstrkuju mu tu mapku zase zpátky. Civí na mě jakobych byl úplnej debil. "Tak jsem snad taky vlkodlak! To prostě poznám!" opírá se do mě svým dokonalým egem a povýšeností. "Kde jsem to skončil...jo....uděláme z vašeho domu pevnost. Svážeme je a pak už to bude jenom sranda. Mučení...a takový ty další vyslýchací záležitosti."
"Fajn, tak to aby jsme už začali svolávat naši malou párty." dodávám a spiklenecky si zakládám ruce na prsou. Tak, a opravdová zábava může začít...

"Všechno připraveno?" vykukuje na mě z poza rohu Sydney. Teda Sarah. Pořád ji v ní vidím. Její oči, vlasy, hlas. "Jo, jsme ready." odpovídám a beru si od ní nádobku s horským popelem. Pomalu přecházím až ke dveřím a sedám si vedle botníku na malou dřevěnou stoličku. Čas ubíhá jako voda a nikde nikdo. Všichni tiše sedí jako pěny a nikdo se neopovažuje ani pípnout. Napětí by se teď dalo krájet. U dveří jdou však najednou slyšet dunivé kroky několika nohou. Jedním prudkým pohybem zničehonic prolétají dveře skrz chodbu. V díře kde předtím byl vchod teď stojí holka a kluk. Celí v černém. Jakmile vykračují směrem k ostatním, zvedám se a vší silou házím sklenicí o práh. Horský popel se rozlévá od zdi ke zdi a tvoří perfektní čáru. Oni se však neobtěžují ani otočit, natož mě nějak vnímat. Jejich pohledy krutě a pevně směřují k Malii. Vypadá to, že je další na řadě. Nejspíš.
Natahuji se ke skříni pro mou kovovou pálku. Kupodivu po tom všem co zažila je ještě v celku. Najednou bez varování, ve chvíli kdy se snažím se napřáhnout se ten kluk prudce otáčí a chytá mou pálku v letu. Jeho rty jsou pevně až výhružné sevřené do úzké čáry a doslova ne mě vrčí. V jeden moment najednou v místnosti vypuká rvačka. Isaacovy bolestivé steny nejdou přeslechnout, slyším až sem jak mu v krku pod kterým ho ta holka drží křupou kůstky. Nejsem na tom o nic moc líp, proti svému protivníkovi nemám jedinou šanci. Strhává mě mě k zemi a koleno mi poměrně bolestivě zaráží do břicha. Nemám v plánu se ale tak rychle vzdát. Sbírám všechnu sílu co mi zbyla a kopu ho přímo do vajec. Jeho tvář se křiví do téměř umírajícího úšklebku a já ho jedním pohybem odmršťuji co nejdál od sebe. Až teď když ležím na zemi si všímám jaký tady máme bordel. Tu podlahu nikdo snad rok nevytíral.
Chytám se svojí šance. Samozřejmě je zbabělé na někoho útočit ze zadu, ale musím přece nějak zredukovat převahu jakou nad námi mají. Oháním se rukou přímo po jejím kotníku. A strhávám ji za nohavici prudce k zemi. Řítí se vedle mě a celkem nehezky padá na hlavu. Už jen z toho zvuku co udělala její lebka když dopadla na zem se mi dělá špatně. Zvedám se a otáčím ji na záda. Nejspíš se naše početní převaha přece jenom vyplatila, protože slyším jak osvobozený Isaac za mnou mlátí toho sadistickýho blbečka. Vypadá to, že plán A konečně pro jednou vyšel. Ta holka je úplně mimo, musel to být fakt tvrdej náraz. Cítím se z toho skoro až provinile.
Přichází má velká chvíle. Odmaskování tajemných padouchů... Natahuji ruce k její tváří a jedním potáhnutím sundávám masku z poza jejich uší. Ztrácím dech. Je to jako bych měl v krku knedlík. Nic takového by mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. Jak to mohla udělat? Proč? Sydney není typ zrádce co si raději zachrání svůj zadek než aby pomohla blízkým. Doslova vyskakuji z kůže když se Sydnyiny oči jedním mrknutím otevírají. Nemohu se odpoutat od jejich oříškových očí. Nic v nich není. Dívá se na mě jakoby mě viděla poprvé v životě. Tuhnu hrůzou a nemám odvahu na ni jenom promluvit. Tohle není Sydney.