Teen Wolf- New Love

Temné stíny

Z pohledu Scotta:
Před tváří se mi mihotají černé stíny. Děsivě obrovské stíny několika tajuplných osob. Snažím se otevřít oči ale jakobych měl k sobě přilepené víčka. Nemůžu se vlastně ani hnout, nic mě neposlouchá. Je to naprosto děsivý pocit. Šílený, ledový pocit který mi sahá až ke konečkům prstů. Najednou kolem sebe slyším zvuky kroků. Cinkání kovových nástrojů mi rezonuje v uších. Cítím jak se mi do paže zabodává jehla. Do plic jakoby se mi najednou vlévá spousta vzduchu. Prudce se nadechuji a vše kolem najednou ožívá. Cítím každou píď mého těla, i to že kožené pouta nahradily kovové. Světlo mě bodá do očí a prostor kolem ožívá barvami. Hlavně dívka stojící vedle mě. Zářivě zrzavé vlasy se ji snášejí po rameni a velké zelené oči mě důvěrně sledují. Její bílý plášť ji u pasu svírá černý pás. Lydie měla vždycky hezký křivky a tenhle úbor ji pěkně obepíná postavu. "Lýdie?" promlouvám na ni ale v hrdle mě pevně svírá ukrutné sucho, skoro nejdu slyšet. Vím že mě slyšela, vidím to v jejích očích ale nic to s ní nedělá. Zvedá do ruky malou baterku a prohlíží mi obě oči. Snažím se ji vysmeknout ale prudce mě chytá za vlasy a přiráží mi hlavu zpátky na opěradlo. "Subjekt A-1 je v plné kondici, připraven na další dávku." opakuje dvakrát do svých svítících hodinek. Na oplátku z nich vychází krátké pípnutí které doprovází slova "potvrzeno".
Najednou se mi v hlavě objevuje myšlenka na Lýdii jako na zrádkyni. Do teď jsem myslel, že odešla kvůli Chloe. Ale tohle mě zaskočilo naprosto nepřipraveného. To prostě nemůže být pravda.
Zvedá z kovového stolku mě již dobře známý injektor a zabodává mi jej jemně, něžně do krku. Jakoby mi i přes to všechno nechtěla ublížit. Její oči mi najednou mizí z dohledu...

Z pohledu Stilese:

"Pro boha jaká holka? Jaká maska?! Co to meleš?" opírám se nevěřícně do Petera, protože se mi nechce věřit, že by Dereke odtáhla nějaká tuctová holka s černou maskou. "Prostě přišla, mrskla mnou do kouta a pak ho střelila do břicha a v mdlobách odvlekla. Konec příběhu." odpovídá nabroušeně Peter a hned na to zavěšuje. Z mobilu se nese hlasité pípnutí které doprovází Chloein vyděšený pohled na mně nalepený. Její oči svítí strachem jako oči zvěře co taťka s kamarády vždycky lovil. "Prosím nejanči!" zarážím ji než stačí vykřiknout, protože se prudce nadechuje a krčí obočí. Na křik už mám totiž čuch, zvláště od té doby co jsme v Lýdii objevili zvláštní talent pro jekot. Vážně bych moc chtěl vědět kde teď je a jak se má. Myslím, že jsem na ní byl moc tvrdý. Měl jsem ji dát šanci, měl jsem ji odpustit.
"Ale já nechci jančit...Já chci ječet Stilesi!" vykřikuje prudce Chloe a teatrálně kolem sebe máchá rukama. "Já nechci umřít Stilesi, nechci o tobe přijít. O tebe a o ostatní. Máme toho ještě tolik před sebou." její hlas najednou povoluje v razanci. Její oči nacházejí ty mé a snaží se mi říct to, čeho se od začátku obavám. "Já tohle nezvládnu, nemůžu. V tomhle jste sami, já odcházím. Tu holku s černou maskou budeš muset zkrotit sám." Do očí se jí krade ztezk. Snaží se jej zakrýt falešným úsměvem ale ten mě akorát doráží. "Prosím Chloe..." natahuji k ní dlaň, ale rychle ode mě odstupuje. "Odpusť mi, ale tohle je na mě trochu moc. Potřebuju čas...chci si dát na chvíli odstup. Neboj nikam se nechystám , to bych ti nemohla udělat." dodává a prudce vylétá ze dveří. Na moment se mi zastavuje dech. Její zlaté lokny sbíhají ze schodů a zabouchávají za sebou vchodové dveře. Domem se rozhosťuje ticho. Jediné co slyším je vítr narážející do oken. A teď jsem v tom sám. Zase. Všichni mě pomalu opouštějí a brzy mi už nezbyde nikdo.

---------------------

Dnešní trénink lakrosu byl jako obvykle nadměrně nudný. Bez Scotta je to čiré utrpení. Klidně se vsadím, že mě Isaac tím míčkem střelil schválně. Na moment jsem si sundal helmu a najednou mě do hlavy praští míček letící z hřiště směrem k lavičkám. Úplnej Isaac. Napadne člověka ze zadu a pak se mu směje.
Odcházím s ostatními do naší šatny která páchne neobvykle málo. Divné. Většinou to tu smrdí jako shnilý ponošky. Z míry mě však opravdu vyvádí až hluk ozývající se ze sprch. Ještě by tam nikdo neměl být. Jediný Thomas šel dříve do šaten.
Protahuji se skrze sprchový závěs a jistá příčina hluku mě přimrazuje na místě. Thomsovo tělo bezvládně padá k zemi jako pytel brambor. Z krku mu čouhá fialová ampulka kterou v zápětí vytrhává kluk v černém stojící přede mnou. Jeho kamarádku poznávám z Peterového detailního popisu. Holka s černou maskou.
Otáčí se ke mně a její hnědé oči mě pečlivě sledují. Zdá se mi jako bych je znal odjakživa. Jakobych ty oči každý den viděl proti sobě v zrcadle.
Snažím se od ní odpoutat pohled ale doslova mě spoutává svými rty. Najednou však proti mně vychází ten kluk. Dlaně má pevně spjaté v pěst, připravené mě složit k zemi. Prudce do mě vráží a loktem mi krk přiráží ke chladným kachličkám. Jeho tvář zakrývá stejná černá maska. Drží pomocí koženého pásku za ušima. Snažím se po ní ohnat a strhnout ji, ale on mě ještě tvrději přiráží ke stěně a tiskne k sobě zářivě bílé zuby.
Cítím jak za mnou praskají kachle. Hrozně to bolí. Teplo se mi rozlévá od hlavy až k páteři. Teplo v podobě husté rudé krve. Z mého utrpení mě zachraňuje ta dívka. Prudkým syknutím ho ode mě odhání. Ustupuje a se sklopeným pohledem, jakoby se z něčeho provinil přistupuje až k ní. Vztahuji ruku k mému krku a mnu si jemně zrudlou kůži. Snažím se druhou rukou nahmatat východ z týhle noční můry, ale přístup ke slizkému závěsu mi blokuje skupinka kluků co se najednou objevuje za mnou. Vše se najednou sesypává hrozně rychle. Oblak výkřiků a zběsilého útěku se nese šatnami. Těsně vedle hlavy se mi zabodává nůž, ani jsem si nevšiml že ho po mě někdo hodil. Prudce se se skláním a schovávám se za skříňku. Vše kolem najednou utichá. Všichni jsou už pryč. Až na mě a na tyhle špiony 007
Doslova slyším jak mi buší vlastní srdce. Z poza skříně se ke mně nesou ozvěny těžkých kroků. Pomalé a děsivé. Po tváři mi sjíždí čirá kapka potu která se na krku mísí s krví. Snažím se ani nepípnout. Snáším se na všechny čtyřy a pomalými lehkými pohyby se posouvám ke dveřím. Nemám odvahu ohlédnout se za sebe. Beztak tam na mě číhá slenderman spolčemý s těmi zamaskovanými tydýty. Od východu mě dělí už je pár metrů. U poslední lavičky mě však zastavují něčí nohy. Pomalu zvedám tvář vzhůru a snažím se v tváří té dívky najít aspoň kapku lítosti či slitování. Její tvář se najednou kroutí do posměšného úšklebku. Než stačím zvednout ruce vzhůru dostávám po hlavě lacrosovou holí...