Teen Wolf- New Love

Svobodný nádech

Z pohledu Isaaca:
V uších mi zní těžký a mohutný dusot bot. Pomalu otvírám oči a bodá mě do nich ostré bílé světlo z baterky. Bolest z hrudi se mi rozlévá do celého těla a teplá krev mi stéká po světlé kůži. Po chvíli si mé oči zvykají na okolní světlo a všímám si že jsme někde v podzemí. Nese mě Scott s nějakým blonďatým klukem. Vypadají dost utahaně ale čím dál tím více zrychlují, jakoby před někým utíkali. Okolím se najednou nese silný hlas nějakého muže "Chyťte je! Nesmí utéct!" Najednou mnou cosi silně trhá. Kluci asi zakopli a teď se všichni řítíme k zemi. Tvrdý dopad na zem utlumují Scottova záda na které dopadám. Skučí bolestí a já se snažím odkulit ale každý pohyb ohromně bolí. Vzduch zaplňuje prach a vůbec nemůžu dýchat. Hlavu mi plní panika. Silně kašlu a slzí mi oči. "Chyť se mě!" křičí někdo a podává mi ruku. Neváhám ani vteřinu. Chytám se jemné dívčí ruky a ta mě vytahuje do vzduchu. Opírám se o její rameno a Sydneiny uhelně černé vlasy se mi připlétají do obličeje. "Vydrž! Dostanu tě do nemocnice!" šeptá Sydney a chytá mě ještě pevněji. Z její kůže sálá teplo, hrozně příjemné teplo. Nadechuji se a cítím vůni jejího šampónu. Z té vůně se mi podlamují kolena. No, dávám to za vinu té vůni ale asi za to může ta neuvěřitelná bolest v každém koutku těla. A nebo ta úžasná jablečná vůně.....?!
"Prosím Isaacu, vstávej! Jsou hned za námi. Musíme jít!" Sklání se ke mě a její oříškové oči mě uvádějí do tranzu. Najednou mi vráží facku která mě okamžitě probouzí. "Vstávej!" křičí a já neprodleně poslouchám. "Ano, paní!"
Ztěží se ohlížím za sebou a můj pohled ulpívá na Sarah ve Stilesově náruči. Slabě oddechuje a co chvíli ji z úst vycházejí steny umírajícího štěněte. Asi 50 metrů za námi běží skupinka hlučných ozbrojenců v čele s naším panem psychoušem a vypadají dost naštvaně.
Najednou se Sydney zastavuje a pouští mě. Opírám se o zeď a tisknu si dlaň k ráně. Stále krvácím. Stále se nehojím. "Co se děje?" ozývá se Scott a dere se kolem mě dopředu. "Jsme na konci. Tady to končí!" odpovídá zoufale Chloe a chytá se za hlavu. V jejích očích svítí vztek i smutek. "Jsme v pasti!" křičí a vztekle buší do zdi. Vydechuji všechen vzduch v plicích a pomalu podél stěny sjíždím až na zem. Je ledová a špinavá. Fujjj. Hluk dusajících nohou se stále přibližuje a jejich nevraživé pokřiky ještě sílí. Všechny ty ozvěny mi ústí v uších a jsou až nesnesitelně hlasité. Sydney na mě nachápavě hledí a po chvíli se jejo tvář stáčí do vědoucího úsměvu. Asi má tady někdo nápad....
Prodírá se mezi námi až na konec a opírá se o protější stěny dlaněmi. "Zacpěte si uši" přikazuje a z jejího úšklebku poznávám co má ta holka za lubem. Poslední dobou se naprosto změnila. Vždycky jsem ji bral jako nevinnou ale vtipnou, možná trochu ráznou holčinu. Ale byla to Stilesova ségra, smích a ráznost má v krvi. Teď se mi zdá jakoby dospěla. A to nemyslím jen psychicky......to její tělo...asi budu slintat!
Její vlkodlačí řev se odráží od stěn a tvoří ohromnou zvukovou vlnu. Tisknu si ruce co nejpevněji k uším. Buší mi srdce až v krku a uši mi za chvíli prasknou. Najednou se okolím rozhosťuje ticho. Skoro až děsivé ticho. Nejspíš těm banditům vybouchly hlavy a teď tam za rohem bezvládně leží. Sydnein smích mě naplňuje životem. Cítím se jako by mi znova proudila krev v žilách. Pomalu vstávám a drápama se zarývám do stěny pro oporu. Všichni jen zarytě mlčí a pozorují se navzájem. Ono trapné ticho narušuje můj hlas "Nevím jak vy ale mé krve je víc na mně než ve mně...takže já bych teď rád zavítal do měkkého nemocničního lůžka. Jdeme?!" Chloe do mě nabroušeně šprtá a pohradavě promlouvá. "Menší problém. Není kam jít. Tady nejsou totiž DVEŘE!" Mám v plánu ji teď setřít takovou urážkou že by to do smrti nerozdejchala, když najednou se mezi nás vkládá ten blonďák. "Vážně?! Chloe, nikdy není vše tak jak se zdá." říká s širokým úsměvem a přejíždí dlaněmi po černé drsné zdi. Jeho prsty končí v malém čtvercovém a téměř neviditelném otvoru na pravé straně. Stěna se zničehonic dává do pohybu. Vzduch opět plní prach kterým však prozařuje příjemné žluté světlo které nám odhaluje betonové schody. Všem úžasem padá brada. Mám v plánu vyjít vstříc tomu božímu světlu když se mi najednou tmí před očima. Vše zaplňuje hustá a temná tma která kouše do kůže....

Co to sakra...? V nosu cítím ostrý pach desinfekce a nad hlavou mi svítí zářivka. Zvedám ruku k obličeji a zakrývám si oči. Nemám ani páru kde to jsem. Poslední chvíle mám rozmazané. No spíše si absolutně nic nepamatuju a nevím kde jsem..ale to je vlastně nepodstatné. Oči si pomalu zvykají a tak se pomalu rozhlížím po místnosti. Jsem v nemocnici. Venku je nejspíše den, protože kolem lemu závěsů prosvěcují tenké pramínky slunečního svitu. Sjíždím pohledem na osobu ležící na křesle vedle postele. Asi je to Scott. Určitě je to Scott, má červenou mikinu s kapucí přes hlavu a s číslem 11. Leží zády ke mně a tiše oddechuje. "Scotte!" Ani se nehne. Natahuji se a šťouchám do něj. "Scotte!" Za chvíli se otáčí a mne si oči. "Sydney?!" Její černé vlasy jí vypadávají z kapuce a mohutně se protahuje. "O můj bože, už si vzhůru!" vykřikuje a rychle mě chytá za ruku. Na tváři se jí ihned vykouzlí potěšený úsměv. "Chyběl jsem ti?" V odpověď jen ironicky pozvedá obočí. Najednou je však prudce stahuje a z tváře ji mizí život. Jakoby jí něco došlo. "Co se děje?" ptám se a tisknu její ruku silněji. Mlčí, jako hrobka. Nakonec tiše a naprosto chladně promlouvá "Byl jsi pobodaný a tvé tělo se dlouho vypořádávalo s omějem...." Hned ji přerušuji a poklepávám si na čelo "Myslíš si, že jsem snad úplně vylízanej jak somálská studna?! Jak dlouho jsem byl mimo?" Zase mlčí. Tisknu ji dlaň tak silně že jí rychle trhá a schovává ji do kapes. "6 dní."
Zrak mi padá na bílý strop lemovaný zářivkami které slabě pískají. Po dlouhé době se svobodně nadechuji , najednou mě však prudce bodá na hrudi. Když se zavrtím cítím že ji mám obvázanou. Zvedám si vrchní košili ale Sydney mi chytá ruce a zastavuje mě. "Odpočiň si. Vyspi se. Nech to plavat." její slova mě skoro až děsí. Co mi skrývá?! Vysmýkám se z jejího sevření a stahuju ze sebe obvazy. Projíždí mnou mráz a třesou se mi ruce. Rána od nože se stále nezahojila, ale to není to děsivé. Kolem rány se rozlézají černé žilky a pokrývají celou hruď. Když se jich dotknu projde mnou tupá bolest a rozlejou se do dalších žilek. Do očí mi stoupá hrůza. Sydney mi stahuje košili zase zpátky a hladí mě po tváři. "Bude to dobrý." šeptá a sedá si na kraj postele . "Co se mi to děje?" Slyším jak ji zběsile buší srdce ale na tváři to nedá znát. "Nikdo neví. Deaton ani žádný z doktorů..." Musím se začít smát protože jinak bych asi brečel "No hlavně ať mi to něco neprovede s obličejem! Jestli budu škaredej jako noc sama, tak se půjdu vlastnoručně zahrabat!"
Sydney nepozvedne ani koutek k úsměvu. Vstává a neslyšně odchází. Pokojem se rozhosťuje ticho. Srdcervoucí ticho. Za dveřmi však slyším ostatní mluvit.
"Sydney! Sarah se přitížilo. Má černé žíly rozlehlé až k tváři a na bolest nepomáhají žádné léky."
"Tohle už dlouho nevydrží...."
"Proč se to nestalo i nám?"