Teen Wolf- New Love

Řekni sbohem

Hlavu mám jako střep a sebemenší pohyb vyvolává obrovskou bolest. Ostré kamínky mám zaryté do kůže na zádech a ohromná únava vyvolává pocit blížící se smrti. Ta ale nepřichází. Když otvírám oči vidím chvíli jen rozmazané skvrny které stěží tvoří obrazce. Spadla jsem z útesu? Je to 200 m jaktože žiju?! Zní mi neustále v hlavě ale snažím se soustředit na fakta. 200 metrů by nepřežil nikdo, nemohla jsem spadnout až úplně dolů. Natahuji ruce co nejdál od sebe a jedna z dlaní nachází okraj místa kde ležím. Zvedám mírně hlavu a po důkladném prohlédnutí okolí docházím k závěru, že mě při pádu zachytil skalní výběžek. Takže teď ležím 10 metrů od místa kde jsem spadla a jediný špatný pohyb může způsobit, že se skála utrhne a zřítí se spolu se mnou dolů do rokle.
Pomalu se dávám do sedu a vyndávám si z kůže kamínky. Když nad tím tak přemýšlím tak si uvědomuji že toto je konec. Zůstala jsem sama, zraněná a opuštěná. Sama se odsud nemám šanci dostat. Při každém závanu studeného větru mnou ošije. Po snad půl hodině tichého sezení a čekání na smrt mě z uvažování vytrhává zvuk ozývající se ze shora. Zvedám hlavu a nečekaný objev mě nutí k úsměvu. "Vydala ses prozkoumávat temné rokle?! Protože jinak nechápu proč tady zevluješ." říká tlemící se Isaac. "Ty ses vrátil." vydávám slabě ze sebe protože stále tomu nějak nevěřím. Možná je po mě a tohle je nějaký druh posmrtné halucinace, nebo já fakt nevím. "Nikdy jsem neodešel." říká již jemněji a podává mi lano "Drž se pevně."
Ihned mě vytahuje nahoru a přitahuje si mě k sobě. "Jsi celá zmrzlá" dodává a věnuje mi svou bundu. Kývám hlavou v dík a nechávám se odnést k autu.
-------------------
Sotva zastavíme, dveře našeho domu se prudce otevírají a vylétají z nich kluci. Scott ke mě rychle přibíhá a při vystupování mě podepírá. "Jsem tak rád že jsi zpátky." říká s úlevou v hlase a pomáhá mi dovnitř. Sedám si na pohovku a nechávám se od něj ošetřit. "Brzy se to zahojí." šeptá Stiles vedle mě a tiskne mi silně ruku. "Kde si ji našel?" Při vzpomínce na ten útes mnou projede mráz ale nedávám to kvůli nim znát. "Nejspíš spadla ze srázu, ale zachytil ji skalní výstupek." odpovídá Isaac a sedá si na protější pohovku. Otáčím se a vyhlížím z okna. Vycházející slunce se krásně promítá na stěnách okolních domů, což ve mě vyvolává hřejivý pocit. Teprve tehdy mi něco dochází "Jak dlouho jsem byla pryč?" ptám se prudce ale odpovědi se nedočkávám. Vyjeveně na mě hledí, mlčky. Nakonec se ozývá Allison která vychází z vedlejšího pokoje "7 hodin." Sklápím zrak ke svým dlaním které jsou stále ještě lehce promrlzlé a mnu si je. Stále nemůžu uvěřit že jsem naživu. Po tak dlouhé době jsem klidně mohla umrznout. Jarní noci jsou stále chladné, pod bodem mrazu. Tuto myšlenku však nechávám rychle opustit mou mysl. "Tak co je s Chloe?" ptám se suše a přejíždím zrakem po tvářích ostatních "Po půlnoci jsem ji našel v lese u Derekova domu. Teď je už u sebe doma." odpovídá Isaac a zvedá se "Myslím že už bych měl jít." Přikyvuji a on odchází. Místností panuje opět to nepříjemné ticho. Najednou mi pípá SMS, zvedám mobil ze stolku a málem mi padá brada. Po již celkem 4 dnech bez jediného kontaktu se mi na obrazovce objevuje jméno Lydie.
6:45 LYDIE Martin
Můžu s tebou mluvit, prosím? Jsem u tebe v pokoji.
Při dočtení zprávy propadám v údiv. Pomalu si stoupám a odcházím do chodby. Tam mě zastavuje Scott, "chceš pomoc, nebo něco přinést" ptám se s jeho věrným úsměvem "Ne děkuju, už je mi mnohem líp. Půjdu se osprchovat." Scott přikyvuje a odchází do obýváku.
Stoupám po schodech a když otevírám dveře do pokoje, opravdu tam stojí. Má své zrzavé vlasy v drdolu a na sobě má obyčejné rifle a mikinu, tohle ji opravdu není podobné. "Jak si se tady ocitla?" ptám se vyděšeně protože se zde zjevila jako duch "Oknem." Proč sakra nikdo nemůže chodit dveřmi jako normální člověk?! Tahle skutečnost mě začíná vytáčet. "Přišla jsem ti říct že odjíždím pryč." říká s nahraným levným úsměvem. Její slova ve mě vyvolávají smíšené pocity smutku a štěstí. "Proč?" ptám se mírně dotčeně protože to znamená že přijdu o kamarádku a já teď hlavně potřebuji přátele co mě podrží. "Vždyť víš proč. Nemůžu už vidět ani jednoho z nich tam dole. Nezvládla bych jejich vyčítavé pohledy...." dodává a sedá si na Stilesovu postel a mne v ruce jeho povlečení. "Kdy se vrátíš?" Na tuhle otázku již předem znám odpověď a opravdu se mi nelíbí. Ta věc s Chloe se prostě nikdy neměla stát. Nikdo kromě Lýdie neví co se stalo a ona nám to neřekne. Chloe si nic nepamatuje takže se asi pravdu nedozvím. "Nikdy, promiň. Chci začít od začátku. A proto ti teď musím říct sbohem" její slova mě nutí k pláči. Hrnu se k ní a věnuji ji dlouhé objetí "Opatruj se." šeptám ji do ucha. Jiné slova mě nenapadají. Žádný příslib lepších zítřků ani slova odpuštění. Nic. Najednou mi v uších zní Scotův hlas, šeptá cosi ve vedlejší místnosti. Rozluč se i za mě a řekni jí že je mi to všechno moc líto. Musel nás od začátku slyšet,ale jsem za to ráda. Nebudu to muset v sobě přede všema dusit. "Lýdi, budeš mi chybět. Mě i Scottovi." Její oči zaplavují slzy, otáčí se prudce na patě a vylézá z okna. "Odpusť, musím prostě jít" šeptá uslzeně a vyskakuje ven... A právě takhle z mého života zmizel další člověk který mi je drahý....